Z LAZARETU VENUŠINA.

Vladimír Houdek

Z LAZARETU VENUŠINA.
Pár soudruhů, v jichž krvi pilnou práci zahájil jed – jed nejněžnější v Žití. Toť učitelky Smrti bledí žáci se tiše učí bezbolestně hníti. Na portret dívčí mnohý skrytě zírá – měl rád ta ústa, oči. Jak se smějí! Oh, věděla, jak pro ni vášní zmírá... Jej v náruč kupnou vrhly vzdory její. Před rokem – s ní své viděl spolužití. Ji, usměvavou, stát zřel nad kolébkou. Však teď – co zrodila by, musí mříti! On dětskou tvář už nepohladí hebkou. Oh, jaká bude as tvář jeho vlastní za krátkou dobu? Jak se hrozně změní ty rty, jež kdysi šeptly: „Budem šťastni...“ – rty, sdílející jed v svém políbení! 68 Je prostor síně tichého pln tlení, zmíravých nálad, které z očí dýší, pln tajných muk, ztrát hořkých oželení – však cynický jen vtip tu člověk slyší. Jen příklady Smrť dáti chtěla světu, jak měkce nechá hnít dlaň její dbalá. Zvolivši mládí v bujné vášně vznětu, si kupnou Lásku ku pomoci vzala. – 69