PODZIMNÍ JITRO.

Vladimír Houdek

PODZIMNÍ JITRO.
Mlh jemný popel padá v každé líce a v každý kámen jíní pavučiny, běl plísně kryje kámen u silnice, jak spad’ by právě s vlhké zříceniny. Dva starci jdou zde zvolna, kašlajíce a jeden stane: na své patří sliny a bručí – našel v nich snad krve více a s resignací hledí v mlžné stíny... A dívka, – na ramenou suché klestí – na kámen sedla, břímě stranou klade; sní: co tu s hochem, co jen bylo štěstí! Ten kámen v jíní!.. Ve své vášni mladé zde v objímání každý večer dleli – ten kámen ještě včera lesk’ se celý! – 74