PIEROT EXTEMPORUJE.
Na poli sehnut zápasem tuhým
se vzdornou půdou o kousek žití
čelo své utírá člověk;
lodí svou čelí na zrádném moři
spiknutí živlů se smutkem v srdci
hrdým však čelem;
s myšlének skalou na svojich bedrech
po svahu horstva pomalu stoupá
závistí uštvaný génij –
a já tu sedím v papiros dýmu
s mučivou touhou po hrdé kráse
bezcitné ženy.
Jiní se bijí, padají v bitvách,
pro marnost krásy já zmírám zvolna
bez meče v ruce.
Vysoko nad vším lhostejnost bohů,
hluboko pod vším záhada smrti
tajemné stíny své šíří – – – –
32
Jestli však, moji pánové, dámy,
bavit se chcete, stojím Vám k službám
vším vtipem svojím;
krví svou Vaše svlažit chci rety,
suché již žízní po nových dojmech,
chci se Vám věnovat celý,
byste se pásli na mukách herce,
s úsměvem zřeli, kterak jej bolest
po kusech trhá,
stojím Vám k službám, pánové, dámy,
příznivci, ctitelé moji,
a kdybych mohl zradit Vás v něčem,
jed kdybych mohl vlíbat Vám na rty –
já bych Vás líbal!
33