SOBĚ.

Bohuslav Knoesl

SOBĚ.
Já jeden nápěv svůj než vydechl jsem jen, let dlouhých kolik, ach, jsem musil strádati, a nikdo nechápal, že touhou zakuklen sen přízně chvěl se v pochyb závrati. Jak jinak šťastným ten, jenž pro své duše tón vždy srdce nalezl příbuzně laděná, jichž milým souzněním v ples jeho vždy i ston mu vpadla sympathická ozvěna. A tak mi nezbývá než klidně za vděk vzít jen lásky odstínem, ač více toužil jsem; že aspoň tušil jsem, kde nemohl jsem žít, když králem ne jsa aspoň vyhnancem. 51