VÍRA.

Bohuslav Knoesl

VÍRA.
O hvězdo líbezná a přece silná tak jak slova planoucí, jež přes rty prorok pouští, by duše zdrcené povznesla do oblak a zhynout nedala žíznivým chodcům v poušti – já tebe nepoznal, když ponejprv tvůj blesk nad chaos zmítaný jak pozdrav dobra vzplanul a mlhou vášní mých v mé duše pronik’ stesk a jako milosti posvátná krůpěj skanul. Však jak jsi zhasla jen, já na ráz pochopil, že prvek andělský, jenž ukryt dřímá v duši, své vůle vzplanutím hráz temnot prolomil a mečem z démantu var slepé hmoty ruší. Než ty jsi zašla již a když jsi po letech zas náhle vzplála mi, já zas nepoznal tebe a v chtíčů nezkrotných – jak ve vězení zdech – svou hřivnu utrácel a kalil svoje nebe. Však dnes již tebe znám a vím, že v srdci mém – ne ve prostoru kdes – průsvitným ohněm hoříš a v bídy záchvatu co mřelo stokrát zlém, svým jasným úsměvem ty po sté znovu tvoříš! 60