Útěcha

Bohuslav Knoesl

Útěcha
Nechť mluví voda tekoucí, nechť mluví mrtvý kámen, nechť vítr žaluje, tmou kmitne blesku plamen, však rty nechť měmyněmy zůstanou a srdce jenom mluví, když jdeme krajem tím, jenž k nebi hledí zmámen jakoby chápat nedoved to řícení se dějů, ten kámen mluvící, ty němé rty, jich mráz i plamen, jakoby nemoh uhodnout, co snem, co skutečností, co je to volným být, co mlýnský na krku mít kámen, jako by ze sna těžkých dum se rozpomenout snažil, že jiskra duchovní se změnit může náhle v plamen, když zvíře odpadne a bůh když k nebesům se vznese, že voda bleskem můž’ se stát, oživnout může kámen, že němý může promluvit původní lidskou řečí, žár může kovy roztavit – okovy spadnou s ramen, duch strhne hmotu s sebou výš tajemnou silou tvůrčí, duch, jehož živlem svoboda a symbolem je plamen. 41
Básně v knize Ostrovy a oázy:
  1. I Půvabům dálek, přírody, motýlů, květin hově
  2. II Však přec jen krásné jest, že ostrov taký existuje,
  3. III Však smí být ostrov takový, když bouře světem zmítá
  4. IV Ať smí však nebo nesmí být, milujme ostrov v moři,
  5. I Je zajatců stesk lehčím hned, míň bol v jich srdci bouří,
  6. II Kouř z Ithaky jest jiný kouř než všechny druhé dýmy,
  7. III Jsou různé dýmy na světě, moc, bohatství a sláva,
  8. IV Když loď, již všechna děravá, utonout hrozí v bouři,
  9. Na citát z Plauta
  10. I Květ převzácný je přátelství, však přec i v poušti roste,
  11. II Dva unavení poutníci od různých světa polů
  12. III Buď Hospodinu vroucí dík za povznesení chvíli,
  13. Úsměv
  14. I Čas, otec dění neklidný, každému jiný darem nese los,
  15. II Až přijde chvíle ta, kdy se mi bude loučit s tělem,
  16. III Až duše v bludných samotách se rozpomene jednou
  17. I Zde v prachu leží na zemi bůh, bohyně i bůže
  18. II Až půjdeš kolem zahrady, kde přes plot růže kynou,
  19. III Cit nelze slovem vyjádřit ni žádné písně větou,
  20. Polní květy
  21. Útěcha
  22. Slavík a duše
  23. I Já myslel, že jsi palác nádherný, ty však jsi domek z karet jen,
  24. II Jen přišel slavný architekt, na domek z karet sotva pohléd jen
  25. I Ty, jehož svaté, mystické, jen věštcům známé jméno,
  26. II Když té, již miluješ, vyslovit nesmíš jméno,
  27. I Jak noční hudba tlumená znějící odkuds’ zdáli
  28. II Uprostřed pouště oasou, ostrovem v moři bývá gazel,