DOPIS.

DOPIS.
Píši Vám důvěrné psaníčko. O něm však netropte křiku. Soukromě lépe se dohodném’, příteli Viktore Dyku! Mé sympatie zůstaly u Vaší osoby stále. Já nadávám Vám veřejně, chválím Vás soukromě ale. Já myslím, hořkost proti mně že snad Vás nezachvátí. Mé nadávky, víte, něco jsou, co nelze tragicky bráti. Píši Vám důvěrné psaníčko a s ironií jemnou. Co Vás to napadlo, příteli? měřit se dokonce se mnou! Mám jeden effekt báječný, bodne víc než osten ježka. Dělám se hloupějším, nežli jsem – ačkoliv jde to ztěžka. Mám tric už z doby prastaré, kdy kvetla v Německu hanza. Jestliže řeknete: Don Quijote, já křičím: Sancho Panza. 22 Tric ten však žádá reservu, by stačil na dlouhá léta. Já znám jen čtyři romány z literatury světa. Tož sbírám v čase posledním už materiál nový: něco se dočtu v novinách, něco mi Fany poví. Nedám se snadno přetrumfnout, ve síle výrazu štvanec. Vybraných slovíček z Podskalí Fany mi přinesla ranec. Krom atrakcí, jichž pominu – byla by o ně rvačka –, za dekoraci starou již užívám známého špačka. Ubožák! Máte ho v paměti? Bavil Vás tolikrát přeci. Když uvedl jsem ho poprvé, druhý den mrtev byl v kleci. My věřit nesmíme nikomu. Souvislost postřeh’ jsem v mžiku: Někdo mu strčil do klece mou ostrou polemiku. Ubožák Fanynka vzdychala, když jsme ho v hrobeček kladli. Člověk, ten mnoho ran unese, špaček je po prvé zchladlý. To byla pouhá exkurse. Našinec,Našinec tak měkce cítí. K věci: což nemáte na mysli, jak řízným dovedu býti? 23 Nechte těch nešťastných polemik, nepřinesou Vám štěstí. Já, autor EvžénaEvžena Voldana! Co proti mně můžete svésti? Já, genius, politik, gentleman, jen Vámi nepochopen. Což ani ještě nevíte, s čím ke mně přišel pan Chopin? – Do frančiny přeložím román Váš, autorisaci dejte! Já pouze skromně podotkl.podotkl: To, prosím, nedělejte! Mou slávou všechno by zhynulo, co na Seině nadějně klíčí. Francii Sedan nezničil, Voldan ji ale zničí! Veškeří francouzští autoři poznají chatrnost svoji. Když vyjde slunce na nebi, tisíc hvězd život to stojí! Na místě mojem jiný by jinak už zatočil s Vámi. Ale jsem Hladík, gentleman, delikatessou známý. Já nevyčítám pensistům kollegiálně jich asyl. Jenom si vzpomeňte, příteli, do Lumíru jak jste se plazil! „Prosím Vás! Řádečku tiskněte! Mohu-li býti tak smělý? Objímám Vaše kolena. Hladíčku! Spasiteli! 24 Svou řádku jen viděti v Lumíru, kterak bych nadšeně výskl!“ – Tři dny jste klečel přede mnou. Na konec jsem Vás tiskl. A Kvapilovi řekl jste – je na to padesát svědků! –: „Já nechci žádný honorář. Ještě Vám zaplatím pětku!“ Tisk’ jsem Vás. To je mé neštěstí. Už jsem si nevěděl radu. Tisk jsem Vás. V posledním sešitě na stránce poslední v zadu. Jste nyní nelibě dojatý, že zmínil jsem o tom se faktu? Holečku, kdyby Vás nechránil přebytek mého taktu! Každý má svoji slabůstku. Méně, víc – bozi to vědí. Když mluví se o mých románech, mne vždycky to strašlivě svědí. Jsem disgustován docela a celý uondaný. Při práci mně to překáží: Voldana dopíše Fany! Mír nabízím docela upřímně a nepočítám na dík. Učte se noblesse ode mne. – Oddaný Váš Václav Hladík. Červen 1901.
25