Jednání první.
Svatoháj(Svatoháj v rozkošné krajině na Boleslavsku)
Výstup I.
(Sbor, Slavína a Krůvoj.)
Sbor.
Vděkem duše rozjařených
plesá lidu tvého dav,
že’s nad dolem obdařených
svůj rozestřel běloháv.
Bělobohu, Dobrobohu!
Jara, leta, všeho blaha
byl jsi rolí úrodem;
světlé oko tvé kam sahá,
všude’s ráje původem,
Bělobohu, Světlobohu!
Dívky.
Než-li svorem
s polovice
zajde blaho údoby,
pějte sboremsborem,
holubiceholubice,
z jaré dívčí útroby!
Květy, klasy
barvy ladné
vijte bohu u věnec,
než-li časy, větry chladné
počnou líbat růměnec.
Krůvoj.
Ku smíru živlů, nech ku poctě boha
přinesem vděčný přípitek:
i vzpomenouti dlužno Černoboha,
by nás nestíhal hrůzy jek! ( (
[4]
Výstup II.
(Tlupa lidu, Týra a Milín.)
Krůvoj.
Kdo ruší poklidný ten radovánek,
kdo tráví číši bohům svěcenou?
Týra.
Zde, odpadlík ve svatostánek
se vtírá křesťan s duší ztracenou!
Slavína.
Hle, jaká vzdorná vůle v jeho tváři!
To mužné oko milostivě září!
Kdo rekovný ten asi muž? –
Krůvoj.
Odkuď a kdo’s, povídej juž!
Milín.
Jsem věrný sluha svého pána,
jenž pýcha jest a chlouba země,
a jemuž pocta provolána
od všeho křesťanského plémě.
Jsem vůdce voje Václavova
a hrdě nosím zbroje tíž:
mé ňádro věrné srdce chová
pro vojvodu a spásy kríž!
Krůvoj.
Toť vůdce Milín, jehož jméno
jedem plní celý dol –
a v lůně otců zlořečeno
ach – úšklibem je kolem kol!
Slavína.
Toť statný Milín, jehož jméno
blahem plní pražský dol
a křesťanem je velebeno;
ach – v duši cítím sladký bol.
Sbor.
Ha – ten zrádce,
svatokrádce
otců víry –
5
jenž bez míry
v prachu líže
dřevo kříže;
nám se rouhá,
třtina pouhá!
Mravy svaté –
jedovaté
ústo klane;
neustane
naše krev
proti němu
jitřit hněv!
Milín.
Knížete jsem doprovodil
ku hostinám,
právo hostinné i s pánem
tu požívám.
Pospěchal jsem pozdraviti
posvátnou zem,
v pohanské až toto hnízdo
zabloudil jsem.
Nectný mě tu pohan, biřič
do víru jal –
by ostří meče křesťanského
po chuti znal.
Sbor.
Potupná poslyšte slova
pána z voje Václavova!
Křestěnec necitelný
hle, jak hanu na nás deští!
Drzý jazyku, do kleští
s tebou v jícen pekelný!
Morana ať duši tvoji
věčným palem hanby kojí,
ssaje z tebe živý hněv.
Skonej život bez počesti,
zrády, plný nepravosti –
k smíru chceme tvoji krev!!
6
Slavína.
Ustaňte již od hněvu, zlosti;
zanechte lačných bojů všech!
Jak dlouho tomu, práv co hostí
porušil pravoslavný Čech?
U věnci květů libovonných
neskvěj se ocel vraždivá,
ať v kruhu dívek bezúhonných
posvátný mrav se uchová.
Pryč, hrůzo spěj do černé tůně –
zde veleby je svatyně;
o nedejnedej, otče, svém by v lůně
se hanby stala svědkyně!
Pryč, hrůzohrůzo, spěj do černé tůně –
zde veleby je svatyně,
o nedejnedej, otče, svém by v lůně
se hanby stala svědkyně!
Krůvoj. Sbor.
JižJiž, hněvehněve, spěj do černé tůně –
zde veleby je svatyně,
a nechcinechci, v posvátném by lůně
se krve stala svědkyně!
Milín.
Ať spěje hněv do černé tůně,
kde chrání lásky bohyně,
jež slovem míru v zlém to lůně
se skvělá stala rekyně!
Krůvoj.
Opomíjejte potupným ho zrakem –
a odejděme odtuď v míru:
noc rozhostěna temným mrakem
ať hosta jímá svém u víru.
(Odejdou; Milín a Slavína zůstanou.)
Duetto.
Milín.
Můj strážný anděli! o děvo z roje vílvíl,
i ty opustíš zachráněnce svého?
O dovol, abych díky své ti vyjevil,
ty růže z luhu pohanského!
7
V rozbouřeném mi ňadru vříti počíná
přeblahý cit. – Jak jméno tvé?
Slavína.
Slavína....Slavína...
a Krůvoj – otec můj, odpůrce víry tvojí:
buď jemu vděk; on zmírnil lidu hněv.
Tvou mladistvou jsem litovala krev –
a již opomiň k blížnímu tu lásku moji.
Milín.
Dej mi zříti v oko tvé
co do studně lásky mé;
jeho klid a blahomír
tiší ňadra, bouř a vír!
Slavína.
Netušen v osamělém
cit se budí v srdci mém;
cítím pláti víc a víc
svoji krev a svoji líc.
Milín.
Myslí mi nakloněnou
blažila jsi duši mou,
dejždejž, bych hledem lásky tvé
blaho nabyl spásy své!
Slavína.
Rod a víra loučí nás;
důvěra ať náš je spás. –
Bůh pomozi v žalu sám,
než-li vzejde jitro nám.
Milín.
Pro tebe na věky
žárem srdce plane,
tvojimi úsměvy
poušť se mění v ráj;
z tvých očíočí, milenkomilenko,
světlo nebes kane;
bez tebe svět by byl
pohrobní mi háj!
8
Slavína.
Pro tebe na věky
žárem srdce plane,
tvojimi úsměvy
poušť se mění v ráj;
miláčku, z očí tvých
blaženost mi kane:
bez tebe svět by byl
pohrobní mi háj!
Milín.
Hle, tamo zář se blíží z noci číra!
Slavína.
Ach, velitelka má to, Drahomíra,
ku bohoslužbě spěchá sem –
a spatří-li po boku mém
tě, Milíne, pak bude po nás veta.
Milín.
Ať Moranina ji pohltí děsná četa!
(Odejdou.)
Výstup III.
(Drahomíra; později sbor.)
Drahomíra.
Svatolípu – hle – a boží dol!
Umlkejte rozechvělé v ňadru hlasyhlasy,
plodíte mi strastiplný bol:
souzeny tu buďte příští moje časy!
Arioso.
Již déle nemohu ji nésti,
trýzeň v duši, o hadehade, stůj
a nerozrývej ňadro moje,
když se jedná o život můj –
o život slávy, jenž na trůně
svou rozkládá velemoc;
ať spásy výrok najdu v lůně
nebo věčné hrůzy noc!
Nejjasnější,
nejmocnější,
pane můj!
9
Volám k tobě
v žalu mdlobě,
při mně stůj!
Pověz, bohu,
zda-li mohu
dlouho žít?
trůnu slávy
bez obavy
mocna být!?
Melodram.
Hlas.
Tvá než vlastní proti tobě
zbujná rozeplane krev,
vyjeví se přání tobě –
než tě shltí noci hněv!
Drahomíra.
Proti mně než vlastní moje
bujná rozeplane krev,
vyjeví se přání moje –
pak mne – shltí – noci hněv!?
Arie.
Vrženy jsou kostky mémé,
zbavím já se strasti zlé!
Mým jenž bohům se neklaní,
naučení matky haní,
starší – není synem mým;
moci, nebezpečí všeho –
nebudu se báti jeho – – ach –
Václava se pozbavím!
Sbor.
Smrtelným dechem kdo ti schráně
mrazí, kněžno, v lůnu páně?
Drahomíra.
Ach – vrženy jsou kostky mémé,
o jasný bože, z vůle tvé!
Nech zaplesá národ milý,
v boji pro svou kněžnu čilý –
své u víře věrný dav;
10
nad ním nechať zavladaří,
zhoubu vlasti mečem zmaří,
jaré kníže Boleslav!
Sbor.
Nechť zaplesá národ milý
v boji pro svou kněžnu čilý atd.