Nro. VI. Na školačku.

Jakub Jan Ryba

Nro. VI.
Na školačku.

Překrásná děvinka není již víc! Pro ní sy matinka naříkajíc, Žalostně kvílí a hořekuje, Slzami dcerunku pokropuje. „Dítě! – má radost – mé potěšení! „JakéJaké mně bez tebe utěšení?“ – Tak sobě matinka skormoucená Stěžuje pro choti utrápená. S přeprudkou žalostí otec má boj, Vida zde sslzený všechněch svých krojkroj, Krotě svůj zármutek těšit chce své; Však jeho výmluvnost k pláči víc zve. 15 Rozmilí žáčkové blíží se již, Před sebou nesou štít, přesvatý Kříž, Chtíce se s školačkou rozžehnati, Libě ji do hrůbku pochovati. Outlinké školačky s věnečky jdou, Nebeské nevěstě věno nesou; Krášlí jí hlavičku růžičkami, Dlážejí cestičku květinkami. Již, již v svém kůru jdou zpěváčkové; S nimiž se spojují školáčkové; Libezně písničku děvince zní Rozlučujíce se laskavě s ní: „Ze země tílko zas do země dej! „LiběLibě v svém hrobečku odpočívej! „SpiSpi, až pak přiletí Andílkové, „AbyAby zas vzkřísyli tělíčko tvé.“tvé. „OtčeOtče a Matinko neplačte víc! – „TělíčkoTělíčko děvinky mrtvé jest syc: „AleAle duch dcerušky v nebi živ jest, „S anjelyS anjely Bohu tam žalmuje čest.“ 16