BYL VEČER V DUBNU...

Jan Spáčil-Žeranovský

BYL VEČER V DUBNU...
Byl večer v dubnu. Korunami stromů cos chvělo jako báje zašlých věků a naplnilo mladé duše naše, jež sladký děs jal z neznámého štěstí. Kol nás byl blahý klid, jejž nelze pojat, strom usmíval se v prvním vzpuku listí, z vrb snivých mladá voněla již míza, a útlou zeleň keřů třísnil měsíc svou září plnou lahody a klidu. Ó, blaho nesmírné a nekonečné! My kráčeli jsme tiše řadou stromů, neb cítili jsme, že se v srdcích našich cos nestihlého sladce hlásí k slovu. Můj zrak se ztápěl v nekonečné touze ve zraku Tvém a vnikal dále – dále, až ve hlubiny svaté Tvojí duše. My marně hledali, jak sobě říci, čím chvěla se a smála duše naše, až Ty tou tíží štěstí unavena, svou drahou hlavu sklonila jsi ke mně a modré oči, rosou blaha zvlhlé, 5 jsi povznesla. – Jak pod všemocnou rukou jsem schýlil ke rtům Tvým svá ústa žhoucí, a námi blesklo zdrcující blaho prvního polibku... I děl jsem k sobě: „Ó, Bože velký, jenž tam nad hvězdami jsi této chvíle svědkem, rci, zda větší jsi Ty v své slávě či já ve svém štěstí?...“ 6