VELIKONOCE.

VELIKONOCE. (Dle obrazu Jana Preislera.)
„Víte, že po dvou dnech veliká noc bude a syn člověka zrazen bude, aby byl ukřižován.“ Ev.sv. Matouše XXVI. 2.
Tak evangelia mu blesk žeh’ duší, když vpil se zrakem v lesa tajnou hluši, blesk slov, jež otec, matka, zbožní, doma, zrak v slzách vyřkli chvějícíma rtoma, blesk svatě krušící a sladce žhavý jak z biblické mu utkvěl dějepravy, když v úžas dětský ve škole ji slyšel. Jak mluví k němu dnes ten les, v nějž vyšel, jsa strážcem stádci bravu, jenž se pase? Ah, velké noci tucha rozlévá se teď lesem a mu duši v plamen vznímá. Cos dětskýma, hle, vidí před očima jak bíle rozpěněný opar jara, šum pučení kol v stromech, v zemi hárá, čich pupenců a mízy nozdrou ssaje své zraky vyjeven v dál upíraje. 57 Číms svatým však jen usedá mu duše a sladce známým v nevýslovné tuše? Hle, v zrak, jenž zamžen s přízraky se střetá, se vtisk’ mu obraz Spasitele světa, jak v chrámě u nich, svatý, smrtí zklaný dí: „Eli, eli lama sabachtani!“ A hoře zatopí mu útlé nitro. Ó, vlahé, nevystihlé jarní jitro, z chmur pokání a svatých postů šedi jak náhle v ples zas otvíráš mu hledí! Neb slyší zvonů zvuk, jak chví se vzduchem, jak slavně hlaholí zas spiat byv hluchem,hluchem od chvíle, Spasitel co zemřel v muce! Ah, těmi zvoní andělské teď ruce, v těch zvucích znějí proroků teď žalmy, v těch tónech šumí jásavě ty palmy, jež Kristu v cestu stlal kdys Jerusalém. Jak mračno vůně z paškálu by valem jej oblehlo, hoch trne svatou bázní a tona v slz a plesů blahé lázni se noří v nevystihle toužném snění v taj bezměr: Krista Pána umučení... 58 ŚWIĘCONE. Na bílou sobotu to bylo v Praze. Já ze Vzkříšení, jež jsem slavil blaze, zas do redakce přišel před večerem. Dům její, jenž vždy duněl v hluku sterém, byl tich dnes – nevyšelť list odpolední – Neb Paschy paprsk slavný shon též všední v klid složí vele: Ruce spjat v Čest Pána! a zpívat s druhými též Hossianah! (Však v noci v Arimathii kdy Kristus vstane, se stroje přece roztočí jak štvané.) V své pracovně jsem used’ opřev hlavu a cítě vznášet velkonoční slávu se v tichu nezvučném jsem dumal tiše. Jak plamen zelený tkvěl jasem čistě v mé mysli hloh, jenž chrám jindřišský valem již vroubil ve ulici „Jerusalém“. A co tak sním se sladkou dumou v tváři, hle, posel objeví se v kanceláři a lístek podává mi pro rubriku. „Święcone“ čtu. To po prastarém zvyku zvou Poláci ku festu velké noci, 59 jejž v neděli vždy slaví za praotci. A velkonoci svaté martyrium jak blesk v mne šlehlo toto convivium. Święcone... Jako z katakomb bych v šiku zřel kráčet zástup prvomučenníků, tak Polsky synové mi v duši svítí, až při „Święconem“ zítra budou dlíti. Ba, budou slavit „svěcené“ své v bolu, ve svaté vroucnosti, zrak v slzách spolu a vzpomínati v srdcích krev jak lávu na pád své Vlasti nyní a dřív slávu. Jak vždy tak dnes a každou příští dobu v své budou doufat z mrtvých vstání z hrobu, to „svaté“, „svěcené“, jež od hor k moři jak věčná lampa v srdcích polských hoří, již v slední záchvěv citů i tep svalů k ní spějí, jako k svému ideálu. Však „svěcené“ jsem zřel též ducha zorem v tom krve dědictví, jež věků vzdorem a zlobou dostal drahý lid můj v podíl. „Kéž jemu již též Spasitel se zrodil!“ jsem vzdech’ a v neděli teď velkonoční se propast otevře vždy v duši noční a „svěcené“ to vznesa k Pánu světů je s dětmi Polsky slavím v svatém vznětuvznětu. 60