BALLADA
17.
A třeba všichni uvykli se rvát
jen se stíny, jež vždycky klamaly,
jichž nekrášlí ni smrti majestát,
že vždycky krásu jenom vylhaly,
že chytit nemoh’ se jich ani zoufalý –
ty miluj, žij a nedbej lidských řečí,
jež radu špatnou vždy nám prodaly:
Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?
Až novou bouři ucítíš zas vát,
pak vzpomeň na vše, co jsme čekali!
Po mdlobě vášeň nechodí se ptát,
neb tuší v sobě každé úskalí,
a kde se vlny právě srovnaly,
tam žene rovnou k srážce, k bitvě, k seči,
v nichž mnozí život, štěstí prohráli. –
Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?
39
Jen slyš! zlá všednost řve, má zase hlad!
Chce na nás daň, jak jiní dávali,
chce všechno potom, všechno nám, ach! přát –
proč tolikrát jsme se jí vysmáli?
Proč nebavil nás život ospalý?
Teď probouzí se, s drzostí však větší,
než jakou znali jsme a jakou čekali...
Klid, svatý mír a žádné nebezpečí?
POSLÁNÍ.
Chceš, Magdaleno, prchat do dáli?
Uprostřed vřavy srdce mé se léčí.
Kéž obzor můj jen zítra nezkalí
klid, svatý mír a – žádné nebezpečí!
40