BALLADA
20.
Už vidíš říši našich okamžiků?
Nuž – vzhůru hlavu, buď mi veselá!
Co všechno dám ti k prostým slovům díků,
při nichž má duše dříve mrtvěla,
na nichž má duše vždy však stavěla,
jež rovnala mi hlavu, prsa, šíji?
Hle, klenba chrámu, jak se zatměla!
Modlitba naše není litanií.
Pojď se mnou ven! Co v síni mučedníků?
Ať hudba sebe slavněj’ zahřměla,
má prsa touží po lidském zas křiku,
v němž mnohá duše plachá omdlela,
s nímž země vždy se ráda zachvěla.
Pro tebe bít se, dokud tady žiji –?
Ne, nechci, Magdaleno, abys trpěla.
Modlitba naše není litanií.
45
Teď nech mne jíti ještě k mému šiku.
Kam vaše moc se, rýmy, poděla?
Byla jste mužná hrstka bojovníků,
a vaše kořist – kořist anděla.
Ať cizí píseň prosbou zazněla,
vám stačí už, co hlásky vaše kryjí?
Jen vizte, milá jak se zarděla!
Modlitba naše není litanií.
POSLÁNÍ.
Villone, mistře můj, už hříčka nesmělá
je tvá mi ballada. Já důvěrněji žiji.
Pojď, Magdaleno, vzhůru z kostela!
Modlitba naše není litanií.
46