A přece

A přece
A přece snad, že jsi až přelaskavá zde, přírodo, já nejsem synem tvým a srdce mé se jinou cestou dává. Tvé mnohé barvy jsou mi příliš skvělé, ty hýříš, jásáš,jásáš nad svým bohatstvím, leč vzadu straší hory osiřelé. Já kvítím tvým hlad nitra sotva ztiším a nejmíň tím, co jiné opájí, jsem ten, jenž musí z ráje k světům nižším, pak šťasten je. Leč smím to tedy říci? Já bloudím rád po srázu okraji, kde žijí, vadnou květy – poustevníci. Je dobře znám a s nimi řeči vedu, je netrhám, jak dole mnohé trhám, a závrať z toho bývá ku posledu, 69 ta závrať slastná, která neděsí mne a jíž se nazpět, někam nazpět vrhám a s níž jdu poušti vstříc tak jako zimě. Zahrádky zřím tu klukovského léta: lebedu, rmen a obilíčko s vousy – zapomnět na ně – jaký byl bych sketa! Bochánky slézů – kterak chutnaly nám! Tím jídlem ještě dnes můj duch se brousí, když jednou začnu – tu se uvzpomínám! 70