PÍSEŇ O MEMOIRECH

PÍSEŇ O MEMOIRECH
Chvějí se strachem cynikové pustí, vše v tuto bázeň rázem zakleto. Čas vážný je: i tráva váhá růsti a humorista vzdychne: Nejde to! Chvějí se všichni: děti, muži, starci, třesou se jako telegrafní drát. Poctivci chví se, mravokárci: Pan Ouvé hodlá memoiry psát. – Ctný akademik neustává kleti: „Čert dá vždy to, co člověk nevolá.“ O literárním místním Jovišeti psal panu Ouvé „starý parola“. Jovišek jistě neodpustí hanu. Pan Ouvé má pak špatné vtipy rád. „Už ani cenu, ví Bůh, nedostanu!“ Pan Ouvé hodlá memoiry psát! Faráře hrůza tlusťoučkého mrazí, jak jeho ovce by se plašily. Do memoirů jistě Ouvé vrazí, že jedenkrát se spolu opili. Zvěst po farnosti roznese se hnedka. Vzal smutný konec tehdy jeho spád. – Do„– Do nemocnice odvezli ho, tetka! –“ Pan Ouvé hodlá memoiry psát. 48 Však jeho lásky, nevdané i vdané by ohromila nejvíc strašná zvěst. Čest, klidný život, dobrá pověst, Pane? Oplačte, nyní po všem veta jest. A každá sténá: Bože, zla to mnoho! Než první lásku zvěst ta měla sklát. Předčasně, chudák, porodila z toho. Pan Ouvé hodlá memoiry psát. Celičký svět se v bázni chví a muce, kde kdo se chytá zděšen za hlavu. Vesele mne si pouze při tom ruce majitel pohřebního ústavu. Mrtvice řádí, sebevražda kvete, saisona, jak si možno pouze přát! – „Dámy a páni: o překot dál mřete! Pan Ouvé hodlá memoiry psát!psát!“ Březen 1901.
49