MRZÁK A KRÁSKA

Jiří Mahen

MRZÁK A KRÁSKA
Miláčku bohů, až mne zase spatříš, už nedívej se těma očima, jež litují... Já viděl břízu v tobě, nejhezčí břízu v jarní vroucí době a já ji objal, přilnul k tomu kmeni rukama svadlýma. Milenko muže, kterým nesmím býti, já oběma vám přeji štěstí rád až do smrti... Což myslíš, teskné stíny,stíny že dýchly na mne dechem umrlčiny, a že mé srdce, že i ducha mého pokořil hlad a chlad? A ženo – znáš-li něco už z těch žalů, jež ze dne noc a z noci robí den, pak zastav se –! A usměj se s té výše, kam nedojdu, a pousměj se tiše, že hlavu nížím a že zas ji zvedám tvou krásou unesen... 106