LÁSKA

Jiří Mahen

LÁSKA
A vždycky jen láska to byla a láska, k níž ona v zášeří krbu se znala. Na prahu člověk stál, srdce se třáslo: Nelhala dneska? Či lhala? Však v zrcadla odraz i trpké sny vklouzly, a v pohyb paže leh’ útočný strach. Dveře jsem zavřel. Snad jsem se usmál. Smysly jdou v temnotách... Diskretní světýlko korálků temných prokmitá záplavou spuštěných vlasů. – Světýlko, zahřej mi dušičku dneska, čekala nějakou spásu... Nevím, co bylo to: srdce se třáslo. A nevím, co bylo to: bouřil se cit. Něčeho v životě bylo mi málo – a mnoho, co nemělo být... 66