BALLADA
Na jeho prsou nikdy neležel
svět v rozmaru a v krotkém nebezpečí.
Dědictví malé po otci jen měl –
to vedle hrubých, neurvalých řečí
kus chleba – nůž.
Nad jeho hlavou nikdy neplály
snad hvězdy proto, aby potěšily.
Šel život hluše někam do dáli,
a dvě jen věci v tomhle světě zbyly:
kus chleba – nůž.
Však chléb měl často příchut trpce zlou,
a nůž byl často – ocel hladová.
Šel chudák blátem, pustou temnotou.
Co dneska na svém srdci uschová?
Kus chleba – nůž.
Hřát horkým tělem chtěl pak tělo cizí,
leč žena dobrá s cesty uhýbala,
a ta, co na všech, na všech polích sklízísklízí,
ta ještě dárek nově nový dala:
kus chleba – nůž!
81
Let dvacet snášel svoje utrpení,
let třicet kráčel stále bez cíle.
Nevěřil, pro něj že se něco změní.
Co špinavá mu kryla košile?
Kus chleba – nůž.
Však dozrál. V den, kdy na Golgotě zmíral
ubohý Kristus, žebrák hořce lkal.
Ponejprv slzy bídy s očí stíral.
Ponejprv srdce jemu pobodal –
nůž – bez chleba...
A přešel rok. Nůž ostřím šedě svítí.
Po spraved’nosti srdce zavzdychá.
Ulicí blázen na večer se řítí
a tato slova hřímá do ticha:
Buď chléb – či nůž!
Hned roste poplach. Ryk se vzmáhá, vzmáhá.
Zabíti blázna káže potřeba.
Ponejprv lid však blázna zabitzabít váhá.
Výhružně vzduchem mstivé ostří svítí –
nůž bez chleba...
82