TRAGICKÉ ZJEVENÍ
Když prvně zřel’s ho v tmách, jak přízrak jimi plul,
podivná hříčka smyslů zemdlených.
Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí! –
leč on se náhle zas tu z tvého snění zdvih’,
jej práce neuštvala, nezahnal ni čas
a zříš ho zas a zas...
To bludný rytíř je, zjev prostě záhadný:
na koni sedí, ale stojí s ním,
má kopí, brnění – leč v boj se neřítí,
plá jako boží meč – leč hnutím jediným
zas v šedé ráno padá jako pouhý stín
nicoty do hlubin.
To slepý rytíř je a proto hledí v zem’ –
pohledem marným, stojí, nehne se.
Kůň, jak by pána znal, jak přízrak zastavil,
i vítr usnul tu a hřívou netřese –
jak socha kamenná zjev celý nedýchá
a strmí do ticha.
To hluchý rytíř je a proto zmatení
brázdami líc mu v pole změnilo,
pole však nerodí ni úsměv jediný,
jak božstvo v podsvětí tu svoje na dílo
53
by dozor dávalo... A rytíř stojí něm.
Je vůbec rytířem?
A v dálce hoří svět, jak hvězda blyskotá,
princezny sadem chodí z večera,
i zámky vidět je a v městech lačný shon,
od země k nebesům plá barev nádhera
a lidí věčný boj a věcí věčný smír
by zřít moh’ bohatýr.
A v dálce hučí svět jak velký boží mlýn,
lákavý šepot běží po květech,
tu trubka zpívá si, tam buben mručí zas,
tu slovo významné se chvěje na rtech všech
a láska se záštím se něžně chichotá:
slyš píseň života!
Mé duše zrcadlo, tak jak tě ve snách zřím,
když kolem táhne náhle hustá mhla –
ký bůh mne tobě dal, že mučiti mne smíš,
což vskutku bytost má tvým kouzlům propadla?
Quixote tragický, což vskutku naposled
neuzrál pro mne svět?
Zas ve svých snách ho zřím – jak přízrak tmami vlá,
podivná hříčka smyslů zemdlených.
Tys řekl: Zajde v dál a už se nevrátí! –
on povstal přece však a trčí do snů mých,
jej práce nezabije, nezažene čas
a zřím ho zas a zas.
54