RODNÝ KRAJ

RODNÝ KRAJ
Jak vlny osením... po tobě nehrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji! Jen někdy smysly mé a jako v polosnách a vytržení na tě vzpomínají – jak matný blesk když mračna prozáří a dusné ticho na vrchy si lehne, já na tě myslím si, v mém srdci nic se nehne a nic se nehne také ve tváři... Mé mládí bezbarvé se v dálkách rozplývá a chvíle vzácné prsty spočetly by, zřím návsi, potoky, zřím kostely a sady, i lidi zřím, leč všude něco chybí, co je to však, lze těžko vyjádřit: tu věčný čas se nudným rytmem šine, snad ani za věk není to tu jiné a na všem stále těžký leží klid. Což proto, samoto, mne hnalas do světa, kde v slunci trpčím také plody zrají? Já tebe opustil a zřídka vracel se a skoro zapomněl jsem na tě, rodný kraji – kol cizí řečí zpívalo se, snilo, a že má duše při tom stonala, já poustevníkem stal se bezmála a jen mé srdce hlasitěji bilo... 91 Co mohlo z toho vyrůst osamění, když smutek, bída pak si lehly u dveří? Písnička mátožná, když nebe jasem plálo a píseň naděje, když kol se zešeří – a přece jen, kout kdyby byl tu milý, kde přízvuk vlídný vše moh posvětit, kde v lůno země byly by se vryly tvé kořeny a z něho mohly pít –! Však nebylo ho... Vzpomínky jen zbyly bez rozechvění, bez „vln“, bez díků... zřím valy písku, nad nimi se kmitat zelené tečky pestrých svižníků – jediná z nich se děcku chytit nedá, a chytne-li se, z dlaně vyletí, že symbol moh bys v tom všem viděti: to život motiv k mojí skladbě hledá...