PIVOŇKY

PIVOŇKY
Mne jejich krása plná vždy se líbí a jejich červeň duši omámí: proč též svůj ráj i ony neměly by na hvězdě někde nad či pod námi? Ten svět, mé srdce, lze si vykouzliti, jak tiché nebe někde pro lidi – do něho slunce vždycky s láskou svítí a za nic v tom se světě nestydí... Kosatců bílých táhnou tam se lesy, lilií zlatých hoří jezera, do moří květů ráno paprsk jde si a z vonných hor se vrací zvečera... A v noci ticho – jaká ticha tůně tu nad hvězdou se celou rozkládá –! Vše šťastno je... Tu pranic nezastůně, květ pučí, kvete, zvolna uvadá... Pivoňko krásná, jako žena mladá, váhavý úsměv proč však v tobě zřím? Ne onen svět, než tenhle má prý ráda už proto jen, že na ni hovořím! 136