HASANAGINICA

HASANAGINICA
Na tu cestu zajímavou jak bych mohl zapomnět? Vždyť to bylo jako včera, třeba je to deset let. Z Imotského na pobřeží šel jsem zmaten únavou a přec jak bych orly slyšel vysoko kdes nad hlavou. Od rána už rytmus divný ved mne z kraje do kraje, byl jsem jako strom, jenž rozkvet a už honem dozraje, byl jsem jako spousta vodní, zadržená v podsvětí, která ven se prodlabává a pak rázem vyletí. Nad Cetinou když jsem stanul, šel mi hlavou hrdina, který v zbroji přeplul řeku, jak se na to vzpomíná, ve mně byl však rytmus jiný a ten jiný hledal cíl, až ret zašept: Aginico! – Já přec v její říši byl! Znáš tu píseň? Vystavěl ji z nejčistšího kvádru lid, vyšily ji tvrdé ruce, ruce však, jež znaly šít, znáš tu píseň? Hřmí jak dělo, když ji dočteš krásou štván, zvoní láskou, jak by mluvil na Hoře zas Kristus Pán. Je to píseň všechněch matek, co kdy všade trpěly, je to píseň blesků, která trhá obzor setmělý, všechny matky nejblíž mají v této písni ke kříži, každá mrtva hned se kácí, když se dětem ublíží. Zřím tě, Hasanaginico, stojím přímo před tebou, tvoje velké utrpení je mi víc než potřebou. Zdá se, že jsi dávno vešla v tichý koutek duše mé, kde se někdy na okamžik se světicí sejdeme. Když ji zahnal Hasan-aga, její rek a její pán, celý svět byl rozbit pro ni, do bláta byl pošlapán, 158 jenom děti držely ji tam, kde nedrželo nic, když i ty jí vzaty byly, smrt jí ovšem přišla vstříc. Kterou cestou šla tu kdysi na bělostný v dálce hrad? Nekryla se moje šlépěj vzadu v horách s její snad? Co chtěl kadi z Imotského, svatů chasa veselá? Od dětí když odtrhli ji, padla na tvář, zemřela. Před vraty jen dary zbyly, jak je děti nechaly, když je volal nazpět otec, pozdě hořem zoufalý – to však nebyl konec písně a nyní to jasně vím: oj vy vody, jakým jste to zašuměly tajemstvím? Co by byla na svém novém hradě ještě užila? Že by byla do Černého jezera snad skočila? Že by byla nad Červeným – jistě ne snad po prvé svoje smutné oči matka vyplakala do krve? Kde jsi, Hasanaginico? tak se ptal můj vzrušen duch – kde jsi, Hasanaginico, kam do hvězd si vzal tě bůh? – Večer přišel, uzavíral noci všechno závorou, když jsem uzřel Aginici vzcházet lunou nad horou. – Jak zas byla bledá, přísná – ale já ji poznal přec! Ne, to nebyl český měsíc, hezkých děvčat milenec, zřel jsem Hasanaginici bez úsměvu ve tváři, šla jak sudbou prokleta, šla jako novic k oltáři. I já zbledl... Jaký zázrak, že se ryby rozletí, sotva ona ukáže se prosta mračen objetí? Vždyť ona jde i v to moře jako bytost strašlivá, tam se kácí stokrát žalem zase jako za živa! Já ji viděl nad vrcholky stát jak sopek svit a dým, já ji viděl do propastí svítit světlem umrlým, 159 za chlumem když schovala se, zachvěl nocí divý pláč a já ptal se: Bože velký, proč ji necháš trpět, zač? Sestup dolů, matko sirá, ještě jiné děti jsou, zešílíš-li, ztratíme my také v tobě matku svou! Ukonči to utrpení, mocný Bože, jsi-li tam, kde tě zrak náš vždycky hledá proti hrůzy temnotám! Sestup, Hasanaginico, i když děti nenajdeš, svět ti musí porozumět, vzplát-li nemá jako lež, sestup, Hasanaginico – bůh nás ochraň od zlého: musíš truchlit bez úkoje? Jsi snad symbol něčeho? – Tu jsem viděl knihu boží, v níž jsme všichni zapsáni. Zřel jsem Tvoje jméno, matko, ale nějak pod dlaní, nad ní jméno země plálo, která klid Ti věčný dá, až pod svými křídly všechny svoje děti uhlídá!