SETKANÍ S KRÁLOVNOU

SETKANÍ S KRÁLOVNOU
Bylo krátce po poledni, šel jsem pustou cestou sám, když jsem potkal paní vzácnou, s kterou už se nepotkám. U mých nohou zasyčela, odskočil jsem rychle v mžik. – Co myslíte, paní, že vás potkal hloupý návštěvník? – Vidím pestrou zmiji starou, bok je pudrem poprášen. – Cožpak takhle sprostě syčí nejkrásnější ze všech žen? – Tu se oči zasmály jí, stočila se do klubka a byla z ní elegantní, roztomilá osůbka. – Čenich váš mně více praví, než se račte domýšlet – tak jsem začal – zmije nikdy v hlavě jsem si nepoplet! Výraznou mít račte hlavu, to se pozná řídký rod, to není jak verbež, veteš z neretvanských dole vod – u těch pletu si to všechno, zmate mne tam každý had, zdá se, že si dávají tam kabát pořád přešívat? 168 Bude nutno bedny koupit, do lihu to naložit! – – To by mohlo nebezpečné, drahý pane, někdy být! – – Ani ne tak nebezpečné jako spíše prahloupé, proháníš-li vodarici, ona tě zas vykoupe. – Na nás však se těžko sahá, i když snad jsme v úprku! – Hopla, paní, už vás držím! – – Achich, zrovna u krku? Pustíš mne? – Ach, ovšem, drahá, jenom si tě prohlédnu. Tyhle oči! Tyto hloubky, jako někde v bezednu! A teď zasyč, jak to děláš, když chceš národ přehlížet, právě ten, co šaty mění, ale, prosím, začni hned! – Zatančila, zasyčela, ach, kdo mně to uvěří? Co se tenkrát vyrojilo živých pásů za keři! Byli černí, byli modří, jako cihla červení, každý měl svůj praporeček, svoje tajné znamení. Křížem krážem samé kříže vlnily se v dohledu, 169 středem všech pak živé míče valily se k posledu, ona stála, krkem hrála, jak by kobrou byla již, tenkrát zřel jsem celý Balkán jako velkou hadí říš. Pak mě všichni otočili hadím sloupem do kruhu, pak jsem sletěl do houpačky z nejtenčího popruhu, po všech svalech ťukaly mě dovádivé jazyky, v uších píseň šuměla mi z nejdivnější muziky. Nač jsou hadi? Aby pýše odvykl, kdo ztratil ráj? Je v tom něco – ale tenkrát had mně nebyl jinotaj, bůhví spal jsem mezi nimi, moh jsem spáti s nimi bos, byl jsem jako mezi svými, rozkoší mne svrběl nos. Ach, to byla chvíle! Sotva osud znova dá mi ji: večer byl, já viděl hady od Adrie k Indii... Ještě teď se plazí za tím ze mne horký, zmijí vzdech – často je to nejhezčí, co vůbec vidím ve svých snech! 170