PÍSEŇ O PODIVNÉM VÍTĚZSTVÍ KORSÁRŮ Z NERETVANSKÝCH BLAT

PÍSEŇ O PODIVNÉM VÍTĚZSTVÍ KORSÁRŮ Z NERETVANSKÝCH BLAT
Rozbiti a rozprášeni! Bez lodí a beze zbraní! Konečné nás přece chytli, ryby v síti, vzácní páni! Moře! Moře! Moře zrádné! Ženo zrádná, zmije líná, kéž bych moh tě mrskat bičem, jako bije otec syna, z pýchy když ho neposlechne! Nejsi, nejsi moře naše, louže sprostá, louže bídná, inkoustová bídná kaše! 182 Ráno jak si s námi hrálo! Každá loď mu byla drahá, ale zatím z dálek hnalo úkladného na nás vraha! Čtyři lodi zmizely mi na jih někam za kupčíky, když tu náhle stanuli jsme, obklíčeni protivníky. Tak nás hrůza obchvátila, že jsme byli stádo husí, které vzletět nedovede a jen pod nůž jíti musí. Čtyři lodi hlídat měly, čtyři lodi nehlídaly, chytnu-li jen jednoho z nich, v čelo se mu kulka vpálí! Jako prádlo rozhodím je tady v trávě přede všemi, ani jeden neztratí se, ani jeden neujde mi! Ať si vezou pytle stříbra, k dělům dám je přivázati! Ať jsem prohrál všechno, pořád moje slovo tady platí! Rozbiti a rozsekáni! Kde jsou, kde jsou reci moji? Postříleni, zmordováni! Zmizeli mi všichni v boji... Ještě slunce nezapadá? Kéž by na mne, na mne spadlo! Meč mi vemte! Zabijte mne! Nechci vidět chlast ni žrádlo, pusťte mne! Mou nechte ruku! Nejsem k službě ani k práci, pusťte ruku, nechte ránu, ať to tělo vykrvácí! Vše teď bude jejich, jejich! Slyšíte, jak výskají si? Moje sláva v pavučině jako mrtvá moucha visí. Vítězství je dneska jejich! Vše je jejich, vše je jejich! Veta po nás, veta po všem, veta po snech, po nadějích! Velký bože, tys nás zradil! – Pane, ztiš se! – Nejsi s námi! Což jsi také jak to moře? Pryč ten pelech shnilé slámy, ležet chci, jak uléhali praotci, když v zajetí šli. Kámen dejte pod hlavu mi, ten snad se mnou dobře smýšlí! Věčný bože, přežít hanbu nedej mi, ať zhynu dříve, nežli dítě řekne o mně jediné jen slovo křivé! I já bil se do posledka, než mne stěžeň do vln srazil, já to nebyl, kdo hru prohrál, já to nebyl, kdo hru zkazil! 183 Osud to byl! Já mu klnu! Proč jim větší děla dává? Proč je sudba hýčká, do nás bije jako káně dravá? Co tu máme? Bídu jenom! Máme tedy scípnout hlady, jiní mohou všechno míti, my jsme věční blázni tady? Vzbouřila se naše srdce, vzbouřily se v nás i žíly, tak jsme my zde svoje právo na loupež si vytvořili, a to právo teď nám vzali, sami jsme je pochovali! Nech tu ruku, ať jen dále krev se jak chce z rány valí! Pojdu! Nač bych byl tu s vámi? Do tůně mne hoďte černé, plémě kdysi mocné, hrdé a dnes ovšem malověrné! Slyšíte je, kterak lodi jásají? V tom smrt má štěká! Kde je národ? Kde je národ? – Stojí v kopcích, na tě čeká. – Na co čeká? Na mne ještě? Já zde mru jim u skaliska, ať mne raděj nečekají, měl jsem padnout v řeži zblízka! Snad už napřed pověst šla tam, lodi že jsou přetíženy, naše lodi kořistí, jež obrovské je tenkrát ceny? Naše lodi ohněm vzplály, pryč je mouka, náklad zlata, vše je jejich, vše je jejich! – Vše je jejich, ne však Blata! – Blata, Blata! Močařiska, močály pro pijavice! Blata! Hnízda želv a hadů, bohatá jen na zimnice! Stokrát v nich jsem ploval v potu, stokrát už mnou na zem vrhly, ale ani jednou ze snů zoufalých mne nevytrhly! Kéž by přišly, do kozelce, do uzlíčku svázaly mne, všechno je však dneska podlé, zbabělé a neupřímné! Čtyři lodi kde jsou? S těmi mohl bych snad ještě zhynout? Jak mně mohly zmizet na jih, nepřítele ve dne minout? Bůh dnes nebyl s námi! – Bůh je s námi, pane, vždycky! – S nimi byl, nás vidět nechtěl! – Bůh je víc než osud lidský! – 184 Teď nás pod svou nohou vidí! – Boží oči jinak vidí! – Není boha v nebi hluchém! – Bůh-li není, není lidí! – Ať jdou domů, ať jdou domů! – Nejdou domů, čekají tě!– Ať jdou domů, že jim kážu! Nejsem chlapec, nejsem dítě! Dvacet let snad trpět budem, pak se asi zvednem trochu, to já však už nebudu tu, ty zde budeš trpět, hochu, za mne, za nás, naše viny, za to chlapstvo nezkrocené, které se vždy nejraději do záhuby rovnou žene... Konec! Konec! Co je dole? – Jásot zmlk a je tam ticho. – Přecpali se jídlem, pitím, z vítězství je bolí břicho? – Bárky plují mezi loďmi, zdá se, že se něco chystá. – Co to pravíš? Lodi že si vyměňují dole místa? – Lodi ne, jen bárky plují, vzácné jakés panstvo vozí. – Pozor dávej! Možná, že nám ještě horší zkáza hrozí? – Myslím, že to porada je. Všechno jásot nyní tlumí. – Pozor dávej! K vůdci asi jdou si nyní pro rozumy. – Je to vskutku zvláštní, pane: když nám všechny lodi vzali, pročpak domů nejdou, domů? Co je u nás ještě pálí? – Neznáš srdce vítězova? Když se vínem rozdovádí, neustane, dokud všechno do kořene nevyhladí! – Do kořene? Nikomu zde nikdy se to nepodaří! – Vykládali o tom kdysi různé věci mladým staří. – Porada to už je jistě, hlavní loď je samý lomoz! – Slámu dej sem! Ruku na ni! Teď mně posadit se pomoz! – Chtějí-li nás pobít, pane, mužně se jim postavíme! – Radš se dívej, cožpak víme, co teď zase v tichu dříme? Národ ještě v kopcích stojí? – Stojí jako mračno smrti. – To mračno se vyhne vždycky, nikdy nic je nerozdrtí. 185 – V tom snad byla naše síla, pane, jak nám vyprávěli. Vyhráli jsme vždycky v horách, na rovinách marně mřeli. Na vodách to bylo divné, rozuměl jsem tomu zřídka, – Lepší nežli velká bitva byla pro nás vždycky bitka. Líp mne posaď! Ruka hloupá také jako cár mně visí! – Bolest prchá? – Rána pálí, to však ducha mého křísí. – Slyším, pane, dobře? Pravíš, že jsi smysly při nás všemi? – Jak bych mohl utéci vám, zmizet téhle pusté zemi? Slyším řev: co stalo se tam? – Co z nás každý lehce svede, jedna loď se hnula z písku a teď řekou zvolna jede... – Řekou jede? – Nyní stojí. Kterak ječí, všechno šílí! – Zdá se, že se řeky báli, nikdy hloubku neměřili... – Teď loď druhá pokouší se zdolat písku zrádnou hradbu! – Kterak zase všichni ječí! Cožpak vezou sem k nám svatbu? – Hlavní loď se hemží lidmi, porada je v koncích asi, nedej bůh, by tato cháska na nás mečem vzpomněla si! – Co jsi pravil? – Strach mám, pane, že nám do kožichu vlezou! – Dřív ses nebál. Kolik kusů ty dvě lodi s sebou vezou? – Osm asi. – Kolik lodí ještě před tím pískem zbývá! – Asi patnáct, je to nyní všechno jedna hmota živá, koláč jakýs. Zajet nožem do něho, jej seknout v půli! – Co to pravíš? – Pravím, pane, že se zas dvě lodě hnuly! – Co to žvaníš, co to říkáš? – Pravím, co mi oči praví! – Obávám se, za chvíli že budu jako liška zdravý! Víš ty, co to všechno značí? Den chce končit jako nezlý! Víš ty, co by značilo to, kdyby do řeky nám vlezli? Kéž by vlezli! – Chápu, pane, daleko jí plouti mohou, leč co výš si potom počnou s flotilou svou přeubohou? – 186 Řeka tedy zvábila je! Hloubka oči mívá zrádné, že by pastí býti mohla, to jim ovšem nenapadne! Vodo slavná, řeko vzácná, tys jim něco našeptala, kde jsi však to víno divné navařila, přichystala? Velký bože, zmátl jsi je, že jsou všichni zaslepeni? Je-li tak, pak se ti kořím: vedle tebe boha není! Posly přiveď! Posly! Posly nejrychlejší, které máme! Vyřídíte každé slovo? – Vyřídíme! Přísaháme! – Poběžíte rychle dolů! Všechno v Blatech ohněm vzplane! Zapálíte všade rákos! – Zapálíme všechno, pane! – Všechny loďky ať se skryjí po jezerech v mracích dýmu, o půlnoci budou v řece! – Kdekdo bude míti rýmu! – Žertujete? To mne křísí ještě víc než moje rána. A teď slyšte: byla bitva, jež však bude předělána! Rozdráždit je bude nutno. Chlapa na kříž vbijte třeba! Vzpomeňte, že čeká kořist, vzpomeňte, že čeká chleba! Dostat v klubko musíme je, pak to klubko roztočíte, vlastní děla zahubí je, dál co dělat, jistě víte! Co je? – Blata hoří, hoří! Myslí, že jim utíkáme! – Kolik lodí už je v řece? – Sedm, těžké lodi samé! Pojedou-li hodinu jen, pak se sotva otočí tam! – Patnáct lodí! Ráno si je po vší řece dobře sčítám! – Sedmnáct jich! – Dvacet třeba! Blata hoří? – Všechno hoří! – Kéž by kaluž hnala v řeku strážný příboj velkých moří! – Není třeba! Je tu zázrak! Vítr jejich plachty vzdouvá! – Což je mezi námi s nebem na výboj i vraždu smlouva? – Hustý oblak po všem běží! Nyní trochu zaváhali! – Nyní? – Stojí! – Nyní? – Jedou! – Co to? Teď už z kusů pálí? 187 Nač tu míří? – Děsit chtějí! S hor už masy sestupují! – Všechno proti řece jede? – Všechny lodi vzhůru plují! – Pravíš, všechny? Všechny plují? V ústí kdo zbyl? – Ani jedna! – Bože otců, rodí se tu tvoje milost nepřehledná? Běda, kdo tu hru mně zmate! Co však dá se zmásti na ní? Modlete se, vítězové! Jak se ocit meč v mé dlani? Děti ať si psiska vezmou na nejhezčí zítra výlet, v rákosí až budem chlapy jako vodní havěť střílet! Stále plují? – Plují! Plují! – Obzor čist je? Tam jsou naši! – Čtyři lodi? – Ano, čtyři! – Snad nám kořist nepoplaší? – Za skaliska míří! – Ptáci, z vás teď mužstvo vyberu si! Posla k nim! Ať neváhají! Ve tmě řeku zavřít musí... ačli ovšem... se co vrátí... Teď mi ránu pevně zavaž! Bože silný, což svou slávu vskutku v ruce naše dáváš?