Sedí hospodář
Sedí hospodář v radě se syny svými.
Hvězdy stojí na stráži na vrcholcích hor a v korunách smrků. A synové sedí na kamenech, s rukama na kolenou, a obracejí se k hospodáři.
Ticho jest na úhoru. Jen zvěř, ukrytá v houští, jest nepokojná. A v hrobech bdí mrtví.
Hospodáři, o čem se radíš se syny svými?
Ale hospodář nevšímá si hlasu podruhova, neboť jest se svými syny.
Sedí synové na kamenech, s rukama na kolenou a mlčí.
Proč mlčíte, synové hospodářovi, když jest hospodář s vámi?
Ale synové hospodářovi si nevšímají hlasu podruhova, neboť jsou s hospodářem.
Tehdy obrací se smutný podruh k mrtvým, kteří bdí v hrobech.
Proč bdíte a nespíte, mrtví v hrobech?
Ti však neodpovědí. Jejich nehybné oči jsou nastaveny prázdnotě nebes, na níž dosud se nerozsvítil orloj času.
9
Němá jsou ústa ve svém rozpadnutí. To jen hroby bdí za ně v očekávaní znamení, které se ukáže od východu slunce až do západu.
I táže se nepokojné zvěře v houští.
Ale zvěř přijala již jména cizí a nerozumí hlasu domácích.
Když řekl mi hospodář: bdi se mnou této hodiny, a nebděl jsem? A proč musím bdíti této noci, a hospodář neodpovídá, neboť sedí v radě se syny svými, a synové neodpovídají, neboť sedí s hospodářem, a ti, kteří bdí, neodpovídají, neboť němá jsou ústa jejich ve svém rozhodnutí, a zvěř, která přijala již jména cizí, nerozumí hlasu domácích?
Ale připravím semeno, které zbylo, a za úsvitu vyjdu na oraniště, abych zaséval.
I učiní tak.
A když slunce vzešlo a otevřelo okna lesů, aj, vycházel oblak jako z prachu a mlh, a nesen byl na oraniště. A rozletovalo se z něho chmýří a peří, neboť byl to zajisté oblak semene bodlákového.
Tu zděsí se podruh, neboť vidí, že nadarmo oral a nadarmo sil. I rozpomene se na hospodaře, který sedí v radě se syny svými, jemu však neodpovídá. Dí:
Jak dlouho, hospodáři, budeš seděti v radě se syny svými?
Ale hospodář odpovídá:
Co tobě je do toho?
Znaje pak způsoby jeho, praví podruh:
Což nic není tobě do toho, že hyneme? Vím, že jsi hospodář přísný, který žneš, co jsi nesil, a sbíráš, co jsi nevy-
10
sypal. A že dobře dobře tobě býti se syny svými. Ale už se mi stýská živu býti.
Ale hospodář odpovídá:
Není tvojí věcí znáti čas.
Dí podruh:
Zasil jsem zrno dobré a aj, padl na pole oblak semene bodlákového.
Ale hospodář sedí v radě se syny svými a synové jeho sedí na kamenech, s rukama na kolenou, a obracejí se k hospodáři. A hvězdy stojí na stráži na pahrbcích a v korunách smrků. Zvěř, ukrytá v houští, jest nespokojena, a v hrobech bdí mrtví.
I dí podruh hospodáři:
Proč má takto kvíleti podruh, nemaje společenství s tvými syny? Rci tedy, ať umru!
Ale hospodář neodpovídá. A když podruh opět pozdvihne oči, vidí korunu hospodářovu i koruny synů. I zděsí se jejich velebnosti, padne na tvář, více mrtev než živ.
A když opět pozdvihne oči, vidí světlo, vycházející z kostí hlavy jednoho každého, které se rozšiřuje po všem okrsku země. Jen on sám leží v stínu, jako by zúžila se země podle délky a šířky jeho a kolem ní povstávala již země nová.
Tu podruh se rozpomene na zrno hospodářovo, na zrno dobré, které rozséval na oraništi, na které padl však oblak semena bodlákového a zakryl je. Dí:
Kdy přijdeš, hospodáři, abys spatřil své pole?
Není tvojí věcí znáti čas.
I dí podruh hospodáři:
11
Proč tedy mám viděti korunu tvojí i koruny synů?
I dí hospodář:
Abys mlčel a věřil!
12