Noční cesta
To je zima! A vítr proti nám! Proč tak spěcháme? Co vlastně se děje? Stěží popadám dech –
Jen pojď! Nevím více než ty. Jsme poslední. Chceš-li věděti něco, pospěš!
Ještě jsem příliš zmožen spánkem a bolí mě nohy, neboť musil jsem obejíti všecka stáda. Dlouho do noci vyl vítr a divoká zvěř. Psi se třásli. Pak jsem únavou usnul. Měl jsem sen. Nevím, proč byl tak divný, ale snad je to tím, že stále teď myslím na své zasnoubení. Nemám stání a snad bych měl navštíviti její dům. A když jsi mě vzbouzel a říkal jsi mi, abych rychle se zdvihl, že je naspěch, už jsem myslil, že snad poslali vzkaz, abych vyšel jim vstříc. Teď však vidím, že nejdeme tam, nýbrž jinam. A kdybych šel tam, kam bych chtěl, pak nešel bych nyní proti větru, nýbrž po větru, a snad bych si prozpěvoval, zvláště po snu, jenž byl velice divný, ale krásný.
A co se ti zdálo?
To bych nemohl říci, pouze zpívati, a to nemohu, zvláště teď proti větru a při tomto spěchu. Ale poslyš! Kam vlastně jdeme?
20
Nevím. To by mohli nám říci pouze ti, kteří jdou napřed. Ti snad vědí. Já sám jsem se vzbudil až v poslední chvíli. Sám jsem neslyšel nic, jen jsem zahlédl záři jako od ohně, která hasla. Nevím, co se tam stalo, neboť ležel jsem od nich dosti daleko, ukryt v rokli, kam na noc se uchylují naše ovce. Pak jsem viděl, že se chystají všichni kamsi na cestu, i vyšel jsem také. Ale tu jsem si vzpomněl ještě na tebe a tím jsem se zdržel, takže nikoho z nich jsem se nemohl ptáti. Šli rychle.
Nikdo tedy tě nezval, abys šel?
Ne. Nikdo zvláště. Ani nevím, jak vlastně to bylo, co vlastně mě probudilo, a zatím se o to ani nestarám. Teď rychle však pospíchejme, ať ti před námi se nám neztratí z očí! Je tma, cesta obtížná, kamenitá a křivá.
A kdo zůstal u stád?
Nevím. Nemohl jsem se nikoho ptáti. Snad jen psi.
Ale to není možné! Cožpak pes může pomoci krávě? Pak zahyne kráva, a ovšem i tele.
Pojď, nic není nemožného! Šel i stařec, o němž říkali všichni, že dnes zemře.
Viděl jsi ho?
Ne, neviděl. Ale viděl jsem dobře svýma očima jeho místo. Jest prázdné.
Snad tedy jest mrtev? Snad ho vynesli?
Jistě ne, spíše myslím, že raději chce umříti cestou.
Nic jsi neviděl, nic neslyšel, nic nevíš, a nikdo tě nezval, abys šel. A ty opouštíš stádo a svádíš i mne! Čím se ospravedlníš?
Nevím. Říkal jsi něco o svém snu, jenž byl divný a velice krásný. Jest asi noc snů.
21
I ty jsi měl sen?
Také, ale byl to sen těžký, smutný, zlý. Byl jsem rád, když mě vytrhl z něho povyk bratří. Já také bych potřeboval jíti domů, neboť na našem prahu stojí smrt.
Proč nejdeš?
Dříve musím dojíti tam, kde jdou druzí.
Ale nebyl to také pouhý sen, co pohnulo všecky k této cestě? Kdo kdy slýchal, že by pastýři opouštěli stáda za noci, v kraji cizím, a šli, ani nevědouce kam a proč? Není všecko jen sen? I to, že také my dva jdeme spolu a nevíme kam?
Nevím, nestarám se. Ale raději pospěš, ať se neopozdíme. Jsem sláb, cítím nemoc. I mne bolí nohy. Naši spěchají a kdybychom zabloudili, už bych nedošel zpět. Ty přece jsi mlád. Proč jdeš pomalu? Ty přece jsi zdráv, proč se bojíš? Měl jsi sen a ten byl tak krásný, že mohl bys o něm pouze zpívati, kdežto já jsem měl sen velmi těžký a zlý. Mluv, vypravuj mi, jaký ty jsi měl sen, nebo zpívej! Ať doléhá vítr, neboj se ho, ten ztichne!
Divně mluvíš. Věru, nešel bych a hned bych se vrátil, kdyby nebylo tebe. Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel a nikdo tě nepobídl, abys šel, a ty přece jdeš a to jedině proto, že jsi zahlédl ty, kteří vyšli. A já musím teď s tebou a nesmím tě opustiti, už jen ze strachu, abys nezemdlel, nezabloudil a snad neumřel sám někde v poušti. Jen to bych rád věděl, proč jsme poslední!
Nevím. Nestarám se. Jsem rád, že v poslední chvíli jsem přece jen vstal a že jdu. Snad to zavinily naše sny, že jsme vůbec nic nepozorovali a zmeškali málem všecko. Zdálo se mi, že jsem vyvržen z hrobu. Zlý duch se mi
22
smál. A přemnoho jiných věcí, kterých nechápu, jejichž vypravováním bych však poskvrnil jazyk a přitížil duši. I myslil jsem na to, že bych ihned měl opustiti naše stáda a spěchati domů, neboť u našich dveří stojí smrt. Tu však jsem spatřil ty, kteří vyšli. Zprvu jsem ještě váhal. Ale domů jest odtud přes tři dny, už bych nedošel včas. I pojal mě strach, takže nechtěl jsem ani chvíli zůstat na tom místě, kde mě soužil zlý duch.
Ty utíkáš tedy před zlým duchem?
Ano.
Ale já jsem měl sen velmi krásný. Snad už v životě svém nikdy takový míti nebudu. A ještě jsem sen ani nedosnil, když ty jsi mě vzbudil. A také bych nejraději spěchal domů, neboť stále myslím na své zasnoubení. Postůj, obraťme se! Pojďme domů! Můj sen jistě přemůže tvůj, neboť byl to sen dobrý a přinese dobrodiní i tobě.
O čem tedy jsi snil?
Hle, viděl jsem vycházející hvězdu velikou, ale nebyla nevšímavá jako ty, které vysoko na nebesích svítí nikoliv nám, nýbrž duchům, a hleděla na mne, jako kdyby jí byla dána lidská tvář i oči a ústa. A zdálo se mi, že i mluvila, třebas nikoliv slovy, ani k uším, nýbrž k vlastní mé duši a to pochopím až snad v hodině smrti. Ta veliká hvězda byla denice. Kraj se jasnil a viděl jsem byt, v němž klečela žena, neboť byl to byt otevřený, a já vzpomínal s touhou na svou nevěstu, neboť tam, za Jordánem, kde jest příbytek její, vyjde denice i slunce. Čím více jsem hleděl na tu ženu, tím více jsem myslil na svou nevěstu; záře denice mi padala do obličeje a hřála mě tak, až jsem slzel, a už jsem pak nepoznával, kde jsem, kde je hvězda, kde
23
žena. Chtěl jsem padnouti na tvář, ale tělo mé ztuhlo, a to ostatní by byla řeč bláznů nebo proroků. Snad to byl jen sen, nevím, ale za tento sen chtěl bych nositi hory na svých ramenou až na konec světa. – Ale jdeme už dlouho!
Snad. Za Jordán bys však šel mnohem déle.
Můj sen by však jistě se mohl cestou opakovati ještě dvakráte. A máme-li jíti, pojďme raději tam, kam nám naše sny ukazují správnou cestu.
Já však dříve musím dojíti tam, kam jdou druzí.
Vždyť tě nezvali a ani tě nevzbudili. Šli sami a ani se neohlédli.
Jaký div! Měli naspěch. I já tedy mám naspěch. Proč? Nevím. Kam? Nevím. Ani nevím, kde jsme. Nestarám se.
Jdeme dlouho. Hvězdy jistě se nachýlily, jsou však za mraky. Tam kdesi jest město a zdá se, že vidím strážný oheň, jenž asi už dohasíná. Ale nevidím nikde ani člověka a neslyším dosud ani hlasu. Snad jsme ztratili směr a musíme tady někde čekati až do rozednění. Nikde nevidím nic. Stálým hleděním do tmy už bolí mě oči a kamení přeskakuje z místa na místo. Vidím jiskry. Slyším krev ve svých žilách místo větru. Nejdu, klopýtám. Počkej, odpočiňme si aspoň chvíli!
Až tam!
Je to daleko?
Nevím, nestarám se. Sám přece jsi říkal, že bys za ten svůj sen chtěl nositi hory na svých ramenou až na konec světa –
Ach, jdu tedy s tebou, třebas nevěřím, že dojdeme dobře! Ty jsi přece měl sen velmi těžký a zlý a já měl sen krásný.
24
Teď nemluv už o snech. Teď –
Co jest?
Zastavili se –
Naši? Hle! Jistě nevědí nyní, kudy dále. Ale aspoň nám řeknou –
Nic nám neřeknou. Už došli.
A což my? Smíme? Vždyť nás nezvali!
Nevím, nestarám se. Ale teď už se nezastavím. Ať zemru až tam!
Vidím denici, tak jako by měla lidskou tvář, oči, ústa. Hledí na mne a mluví jako ta, kterou jsem viděl ve snu. Já se bojím –
Už mě nezdržuj!
A hle, vidím ženu –
Ach, mlč! Ale proč se tak třeseš?
Můj Bože!
25