PORTRÉT DOBRODRUHA
Boj vždycky miloval. A neuhýbal seči.
Boj vždycky miloval. A vlastně nebezpečí.
Propast ho vábila, jež zprava, zleva zela.
Hru hodně hazardní krev nepokojná chtěla.
Tam vždycky spěchával, kde blýská to a hřímá.
Pluk, který k boji ved’, věc sice hájil Říma,
však s klidným svědomím žold bral by druhé strany,
vždy stejně vojácký, vždy stejně odhodlaný.
Krvavý přečkal soud a poražených holdhold,
vyhraných panství bral, jak voják bral svůj žold.
A v Čechách zemřel pak, jak zlý i dobrý zmírá,
a dravčím pohledem s portrétu na mne zírá.
A dravčí pohled ten, pohrdající raby,
z tmy staleté se ptá: Proč byli jste tak slabí?
28
Z tmy staleté se ptá: Zda silnější jste teď?
A oči číhají na moji odpověď!
A očí plamínek žhne ze tmy staleté.
Plamínek očí dí: Zas slabí budete?
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Víc oči portrétu nemluví, nepoví.
Číhají oči dobrodruhovy.
29