POHŘEB
Byl člověk mladý, který dosud neměl práva ani na bohatství ani na rozkoš ani na slávu, ale byl již blízek doby, kdy jiní lidé se pomalu chystají ohlásiti své nároky. Cítil potřebu nejen práce, ale i rady. Jednoho slunného dopoledne se osmělil jíti k autoritě. I šel tichou, elegantní třídou činžovních paláců pro nejzámožnější vrstvy, žmole rukavice a dívaje se na čísla domů, až stanul před cílem.
Vchod do činžovního paláce byl tak okázalý, že se zarazil jako kverulant, jdoucí k nejvyšší audienci, když v nádvoří hradu ho přepadnou poslední pochybnosti. Neboť do domu se vcházelo branou, k té se stoupalo po schodišti, za branou číhal portýr a vestibul, koberce, schodiště, zdviž v novogotickém stylu, lustry, mosazné tyče, zrcadla broušená, plochy mramorové a syenitové, štukatura a telefon. Nad branou se vznášelo patero krásných balkonů a jiné lesky a divy. Měl dosti fantasie, takže ho tyto věci odstrašovaly, a když se ho portýr na cosi tázal, silně se musil namáhat, aby nezakoktal. Ale absolvoval tuto zkoužkuzkoušku u portýra dobře, portýr ho propustil a ještě mu z neznámé příčiny, buď z laskavosti či ze zvědavosti, zda tento divný pták se neuškrtí v takové nástraze, nabídl zdviž. Mladý muž odmítl, poněvadž dosud zdviží nejel a nechtěl se v těchto místech ptáti, jak se má při tom chovat, čímž ovšem důvěru portýrovu podlomil, a když stoupal po třpytných schodech, pokrytých koberci kokosovými, cítil pichlavě zpytavé pohledy portýrovy na svých podrážkách. Vzpomněl si ještě, že si
9
chce navléknout rukavice a zaklepal tak trochu jako u zubního lékaře, přehlédnuv elektrický zvonek.
Nemaje ani visitky ani titulu ani společenské šarže, ohlásil služce své jméno a příliš rychle se ozvalo služčino „prosím!“. Velký pokoj s palmami, patrně jídelna, a nové „prosím!“,prosím!,“ neboť bylo nutno jíti do kabinetu dvorního rady. Uctivé sklonění trupu, pak nepatrná chvilka, dokud dvorní rada neřekl: „Račte se posadit!“
Tato, jak jsme již řekli, nepatrná, ba velmi nepatrná chvilka, stačila zmařiti a splésti nástup ofensivních armád mladého a nezkušeného dobrodruha. Neboť z roztržitosti zahlédl všecky věci, jichž v té chvíli viděti neměl.
Byly to jednak orientální koberce, nikoliv nové, parvenuovské, nýbrž staré, temné, sešlapané, s rohy zohýbanými, a proto tím cennější. Byl jich tu nadbytek, takže se částečně kryly a nejisté nohy musily se opatrně zdvihati, aby nezakoply o přehnutý roh. Na stěnách byly gobeliny. Byl tam výklenek, jakýsi menší, intimní oddíl kabinetu, s nábytkem barokním, nefalšovaným, a na něm lesky a třpyty skla broušeného, rubínového, faset, gravur, pak lesky porcelánu: barvy mallarméovské a tvary hříšné; barvy starorůžové a otřelé zlacení převzácných kusů sévreských převládaly jako důkaz starobylosti a vzácnosti rodu dvorního rady; v podruží se snažily konkurovati líbezné figury a číšky se dvěma meči nebo se slaměným úlem a díla anonymů. Zlacené benátské řezby rámů, z nichž se usmívaly italské dívky, dávno již mrtvé, samy stačily rozdráždit tělesnost. A jiné věci, knihovna, balkon, lustr. Jen jedna věc tu píchala do očí, byly to čerstvé noviny, rozložené na barokním stolku, se svým laciným, šedivým papírem a strojním tiskem.
Ale nejtragičtější bylo, že dvorní rada, pán starý,
10
nehlučný a netlustý, byl mezi všemi těmito nádherami tak ztracen, že mladý muž se musil velice namáhati, aby ho svýma očima opět nalezl. Dvorní rada sice neměl na sobě žádného mimikry, nebyl oděn ani do barev starorůžových, staromodrých, sévreských, ani do lesků bělostných, ani zlatých, ani křišťálových, ani se nepodobal perskému koberci, ani nebyl natřen šelakem, nýbrž měl oblek předepsaný pro jedenáctou hodinu, ale přece jen v tom všem mizel, i se svou učeností, i se svou proslulostí, se svou duší, dobrotou i taktností – jako se ztratí jehlice na perském koberci.
Když se posléze – tedy asi za dvě vteřiny, po které trvala tato neviditelná vnitřní tragedie – zase setkali, mluvili spolu o věci a pak mluvil dvorní rada intimněji, též o jiných věcech, aby zapudil strachy mladého muže. Trvalo to delší chvíli a dvorní rada propustil ho slovy vlídnými a ušlechtilými, těše se na práci mladého muže a slibuje svůj upřímný zájem.
Pak míjel rok za rokem. Eros, Plutos a Sláva, tři tlusté bohyně z básně Baudelairovy, několikrát utekly před mladým mužem, který pak již byl méně mlád, ale pracoval stejnoměrně, až jednou spatřil dosažený cíl, poslední tečku díla. Sebral práci a šel. Uměl již jezditi zdviží, měl i visitky a skrovný titul. Šel k domu s pěti líbeznými balkony nad branou.
Vstoupiv na hlavní třídu spatřil několik černých praporů. Nu, někdo umřel! Přiblížil se k domu. Viděl postříbřené funebráky, opremované koně, vůz mrtvolný a vůz na věnce a cylindry a zevlouny. Brána domu byla dokořán.
„Hloupá věc“,věc,“ pomyslil si, „aby tak starý pán šel také na pohřeb a já šel nadarmo!nadarmo!“
11
Chtěl se zeptati, čí je to pohřeb, ale zdálo se mu, že už je trochu pozdě, proto vklouzl do vestibulu a ubíral se s několika lidmi nahoru, ukryv svůj svinutý rukopis prozřetelně do kapsy.
Byl mrzut, a tu již nahoře se třásly schody a jen tak že měl čas se vyhnout do chodby v patře. Funebráci táhli velkou těžkou rakev, nadouvali tváře, zatínali zuby, těžce sestupovali, neboť musili sestupovati uctivě a opatrně, aby neurazili kus zdi nebo zábradlí nebo rakve, aby nezakopli, neklouzli, aby – – zkrátka všecky možné námahy se jim zračily ve tvářích. Ó běda! Vždyť to nesou samého dvorního radu!
Tehdy se mladý muž bolestně zastyděl. On jde se svým bláznivým, nepraktickým rukopisem v kapse, a dvorní rada se jen bojí, aby ho dobře a bez úrazu snesli po schodech do vozu a aby se cestou nesplašili koně. Na pohřeb mu nemohl jíti; neměl titulu, neměl roucha a snad by si byl starý pán ani nepřál, aby mu šel na pohřeb. Vyčkal tedy chvíli na chodbičce jako v úkrytu, pak sestupoval sám.
A tu viděl, že tabule v oknech schodiště jsou poškozeny, že je tu vyhlídka na banální, protivný úzký dvoreček; zahlédl pavučinu na stropě. Mosaz se neleskla tak divotvorně, kokosový kobercekoberec byl nudný, hloupý, mramor, syenit, broušená zrcadla i zdviž s gotickým mřížovím – to vše bylo tak banální, nějaké ustarané, zašlé, protivné. Vyšel ven a skryl se v zástupu. Ještě viděl funebráky. Vždy se mu zdáli tak prvotřídní, důstojní, mocní, jejich fraky tak bezvadné, vozy skvělé a řemení koní vůbec prima. Ale tu viděl jen tváře unuděné, odulé, cítil až pod kůži, že fraky funebráků byly již stokráte nemilosrdně kartáčovány a všecko, všecko bylo tak nevlídné,
12
šeredné, odporující, i ty cylindry, závoje, šaty, pleše a tváře panstva se zdály laciné, papírové, nouzové, ubohé, tovární.
Zlobil se na sebe, a nevěděl vlastně proč. Styděl se za něco a nevěděl proč. Pak šel za pohřbem a vzpomínal na starého pána s lítostí.
Ach ano! Za chvíli budou míti reportéři plny ruce práce. A v noci sazeči budou musit sázeti sloupce o dvorním radovi. A ještě zítra a snad i pozítří. Ba ještě za týden se něco kmitne v novinách a pak ve výroční den.
Viděl funebráky. A viděl sazeče. Dnes byl vlastně den veřejného triumfu dvorního rady. Funebráci i tiskaři mají perný den. To jsou dva stavy, které dokumentují lidskou slávu, slávu nesmrtelnosti na tři dny.
A čas uplyne. Vyjdou díla dvorního rady, snad! Za několik let bude se citovati jeho jméno a některá jeho věta. Pak budou nové příručky věd a umění a toto jméno bude vytištěno ještě v příručkách. A příručky zestárnou, jen pozlacovač obnoví jednou zašlé, zapomenuté jméno na náhrobní desce. A dcery snad budou jednou svým vnukům ukazovati jeho fotografii v albu.
Šel se svým nenáviděným, prokletým rukopisem, do svého bytu v předměstí. A vzpurně se modlil, aby ho Bůh chránil od skvělého eskuriálu, slávy, pohřbu a památky, jaké byly údělem dvorního rady.
13