BODLÁK
Stalo se vám snad někdy, že jdouce z úřadu, obchodu, roboty nebo z žebroty, byli jste zaskočeni na křižovatce dlouhých ulic úzkostí ze svých vlastních trampot uprostřed úzkostí jiných a poznali jste děsivou hrůzu poledního ruchu, který skučí jako šílený automobil mezi hodinou dvanáctou a druhou odpolední. V té době čtyřpatrové domy dýchají pohovou oběda, ale na ulici nikdo nejí, ač po ní spěchají tisíce lidí, a zdá se, že nemají čeho jísti, že utíkají před smrtí hladem, že jsou všichni bez přístřeší, teď je vyhnali z dílen, poněvadž dílny si musí odpočinouti, a tito lidé si nemohou odpočinouti, neboť nemají kde. A zdálo se vám, že zahynete na ulici a rádi byste zahynuli s někým společně, ale nejde to, poněvadž všichni lidé jsou němí a to, co má býti očima, zdá se vám jako skleněné protésy. A mnoho úděsných pozorování ještě učiníte a jest vám na smrt teskno. V tuto dobu straší za bílého dne. A snad se vám někdy při tom stalo, že jdouce kolem velikého úředního nebo průmyslového domu, spatřili jste stařenu, sedící na podezdívce, stařenu chudobnou, vetchou a tak zmučenou jako půlnoční přízrak zbořené křížové cesty, sedící nehnutě, s rukama skříženýma na klíně, nemající již sil, aby zdvihla oči a rty a dlaň k marné prosbě o almužnu, a již jste tuto stařenu o krok nebo o tři kroky přešli, ale jako by vás něco strhlo za kabát, zastavili jste se, vylovili z kapsy peníz a podali stařeně. A tu se mohlo státi, že stařena zdvihla k vám oči s údivem a odpuzujícím
38
pohrdáním; ale pak nějaký pud, o kterém asi již sama nevěděla, rozevřel jí dlaň, přijala peníz, a jsouc příliš lhostejná, aby nevolí nebo údivem zakroutila hlavou, opřela si hlavu nataženým ukazovákem druhé ruky. O čem asi pak dumala, nebylo by možno uhodnouti, neboť možností tu bylo příliš mnoho. Zarazili jste se, neboť jste pochopili, že stařena tu neseděla proto, aby žebrala, ale buď odpočívala nebo na někoho čekala. Poněvadž to bylo na ulici, pospíchali jste rychle odtud.
A jindy jste v lese potkali dívku, trhající konvalinky, anebo v zahradě před venkovskou vilou spatřili jste dívku jako pannu z básně, velice zářící a velice zasněnou. A v některých zahradách za večerů kvetou před očima unavených chodců květiny kouzelného lesku a oknem vlaku jste někdy zahlédli v zapadlé krajině na močále u trati květinu, pro kterou byste chtěli zastaviti vlak a čekati na neznámý den. Vzpomenete si na datla, lípovou alej, na jeřabiny a oblaky. Ale nejkrásnější ze všeho jest bodlák.
Vzpomeňte si na nejkrásnější ze všech silnic, která byla proto nejkrásnější, poněvadž jste po ní šli s největší únavou v životě, bylo na ní nejvíce prachu, den sálal, nebylo stínu ani snu, jen řepná a obilná pole se pekla a hořela kolem nás a na vozech rychlých i pomalých jezdili sem i tam lidé bohatí, klidní a spokojení, a den vás sytil prachem, dusnem a zápachem a kroky utíkaly od jedné do nekonečnosti. K noclehárně bylo velmi dalekodaleko, a když se sklánělo slunce, viděli jste pozemky průmyslové, tovární okna, boudy s lepenkovými střechami, spousty starých rozeschlých sudů a rezavého železa, bez nichž souzvuk bolesti byl by tichý. Krajina již chudla, kolem objektů se prostíral úhor, se kterým
39
marně se rvaly kozy o kus trávy a housata si brousila zobáky o kamínky a špatný pýr. Půda se trochu vyvyšovala v malý kopeček s kamením; a pod tímto kopečkem seděla stařena, jakou jste potkali ve městě kdesi u nádražní ohrady. Podle zdání hlídala housata nebo kozy. Byla teskná jako vyhublá stará žába u vyschlé a neplodné kaluže, která už nemůže ani kvákat. Špatná kořist pro červy v hrobě. Ale takové ženy nehlídají housat a koz, neboť to jest práce pro malé děti a staří by tím promeškávali čas a práci. Jen když jest večer po práci, místo odpočinku, smí si starý člověk usednouti na mez a odpočívati v dozoru na němou tvář. Byla tedy asi po práci, snad přišla z továrny, nebo opatřila domov a očekávala někoho, kdo měl z práce přijíti. Kozy na suchopáru byly neutěšené, špinavé, odporné a žalostné. Tady se začínala oblast zavřeného kraje. Někde jsou i oblaka ošklivá, tak divně jest rozdělen smutek na zemi!
Nu, a na tomto kopečku bylo několik kamenů, jako by je tam děti nanesly, a zpod těchto kamenů rostlo bodláčí různých druhů; veliké, přitisknuté k zemi jako rozšlápnuté koruny; prostřední s baňatými květy na ovadlých a unavených údech ubohé rostliny; a jeden vysoký, s obličejem do nebe.
Stačilo by sednouti si blízko nich, aby jejich květy se promítly na oblohu, nebo hleděti pozorně na velikou růži bodláku, přitisknutého k zemi s křečí, jako by skrýval hnízdo jedovatého hmyzu. Víte, že bodlák jest krásný, bojovný a svrchovaný. Roste sice také někdy pod švestkami, mezi křenem, a kopřivami, ale pravý bodlák jest bodlákem úhorů. Podobá se růži, koruně, posvátnému odznaku, květu krve, vzpouře, básni a lásce. Snad vyrůstá z mrvy z pošlých ptáků a zrazených lidí.
40
Tam, kde se ani ještěrka nenasytí, nasytí se semínko bodláku, které má křídélka jako vzpomínka na polibek, tak lehká, že je unese sluneční paprsek. Snad kvete z rozstřiklé krve. Není sice tak ohnivý jako slzička, ale jest zasmušilý jako opuštěný hrad.
Co mohla stařena dělati? Ať byla zlá nebo unavená nebo smutná, přece jen vzpomínala. Byla asi bezzubá a nemohla kousati jako kozy, ale smutek a vzpomínka koušou i bezzubého člověka, neboť se neohlížejí na rovnost či nerovnost zbraní. ChtělyChtěli ji tito nepřátelé rychle svléknouti z cárů jejího stáří, zklamání a běd a vystaviti ji znovu jí samé k žalu v odloženém rouše mladosti, krásy, lásky a pýchy? Někdy jsou myšlenky divoké a neubrání se jim ani stařec se zuby zachovanými. Jistě se zastyděla před svými dotěrnými sny, neboť v té chvíli koza přišla k bodláku a začala jej měřiti pošklebnýma očima. Tu stařena vstala, nalámala bodláků holýma, zeschlýma rukama a podala otep zhroucené slávy pohodlné koze.
Bodláku, bratře, z čeho rosteš, z čeho se raduješ, co tě drží a zdvihá, ač víš, že jsme si tak velice podobni? Jest to tím, že jsi krásnější, nebo tím, že jsi spoutanější? Ale obloha jest krásná, viď?
41