Hus před císařem.
(Ku 6tému červenci.)
„Ty’s císařem a já Tvým otrokem,
v prach padám před Tvůj Majestát,
než půjdu tam, kam káže ortel Tvůj,
mně dopřej vzpřímeně zde stát!
Chci pravdu mluvit, slyš mnemne, císaři:
Vím, mnohý věru, neslyší ji rád,
však v srdce vešla láska veliká,
že hotov jsem za pravdu život dát...
Po Čechách smutno... Všude nepravda
a faleš se jen šíří najednou,
i čekat proč, až ruce mozolné,
se k vzpouře proti Tobě pozvednou?
Nač čekat, až se rudá záplava
po Čechách bude šířit v dál a šíř,
až cep svůj sedlák změní v palcáty,
a zločin přibit bude na pranýř?
Kéž aspoň pochopí ten dobrý český lid,
ve svornosti, že spása kyne mu,
14
že ublíží, když jámu bratru vykopá,
vždy sobě jen a nikdy jinému!
V mém srdci dva mně květy rozkvetly:
květ bílý a květ žhavě červený.
Květ první, je mé čisté svědomí,
květ druhý, hlas je pravdy nadšený.
Svůj jazyk dám si vyrvat ze svých úst
i hotov jsem mřít v chladném vězení,
však přesvědčení své si nedám vzít,
a kázat budu až do zemdlení.
Já proklinám Tvé rádce – císaři!
Chci pravdu jen a bludů nešířím,
a poklesky, že doby bičuji? –
Jsem Kristův kněz, však nenávidím Řím!
A chceš-li zakázati, králi můj,
bych lidu Tvému oči otvíral,
tu raděj dýkou protni srdce mé
a kacířské mé tělo Římu spal!“ –
15