Vzpomínka na matku.

Adolf Brabec

Vzpomínka na matku.
V to okno mé tak tiše voní zas bělostný květ jasmínu, tak rád tu sedal již jsem v loni, při měsícovém zástinu. Na stěnách keřů kresby matné, se mihotají sem a tam – mně zdá se slyšet kroky chvatné, však zatím jsem tu sám a sám. Květ prší dolů sněhobílý, při něžném vánku dotknutí, i jediný ten květ mně milý, že cítím duše pohnutí. Tak zadumčívě hledím kolem, kdy měsíc červen, měsíc krás rozechvěl každým vetchým stvolem a probudil jej v žití zas. Tak, Bože, náhle napadá mi, proč nevzbudil – též moji máť, bych obsypal ji fialkami a nemusila v hrobě spát... 21