Rozloučení.

Adolf Brabec

Rozloučení.
Již navždy s Bohem mám vám dát, má vlasti, rodný kraji ty, bych zítra, byl jak list z vás svát, jejž nemožno víc najíti. Dnes divně srdcem zahrává si bol a radosť pospolu, když posledně se smrákává, jdu loučiti se k topolu. „Buď zdráv, ty kraji milený, vy lesy, v nichž jsem snívával, i vršku břízou zbělený, z kterého jsem se dívával.“ Na stříbrný tvůj, řeko, pás, na luhy kvítím protkané, tu těžko slza neskane, když má vše zmizet v jeden ráz. Ty zvonku z bílé vížky tam, proč hlaholíš tak smutně dnes, ty cítíš, s tebou kraj i ves, že zítra budu sám a sám! Že zítra bude hlaholit, na lodi vlna, stříkat, hřmít, když oceán kol rozelit, „že nemám více vlasti mít!“ 24