Na kraji lesa...

Adolf Brabec

Na kraji lesa...
Již mihotavé stíny dlouží vždy víc a víc se podél lesa, jak lem se noci zemí plouží ve hrob, když slunce rudé klesá. Ze syté vůně sosen, smrčí, tak těžkou hlava, tíže v duši, na kámen sedám, jenž tu trčí, a neznámý bol klid můj ruší. Ve záplavě a zlatém proudu kol hoří žehnané ty kraje, sám rozmílám jen nohou hroudu, vír bolných citů srdcem hraje. Již zašla prška zlatých květů, na kmenu prodlím, jenž tu trčí, o bolu dál přec šeptá větu ta sytá vůně sosen, smrčí. 57