Nálada.

Adolf Brabec

Nálada.
Den žhavý letní – okna otevřena, pár tmavých růží voní ze sadu, je smutno v parku, kde dlí štíhlá žena, k ní vzpomínky mé letí bez ladu. A všude smutno, mír se nenavrátí, vše rozkotal mi osud najednou! Chtěl nemyslet bych, spáti, věčně spáti, když smutné oči, šťastné oči zahlédnou. Květ svěží, krvavý jsem od ní zlíbal, tu upomínku od ní poslední, a z očí jen se řine slzí příval... Hle! Přišla noc, já čekal, že se rozední! 15