MEZI JÍZDOU.

MEZI JÍZDOU.
Jel jsem vlakem divým chvatem, v zad se točil šíleně kraj, jenž planul klasa zlatem, sytou barvou zeleně. Chvílí bělavý jen mráček unikal kol očí v dál, v němž jak křížek malý ptáček výš a výše polétal. Modré lesy, bílé domky v ladné leží staffáži, bílá cesta, kol ní stromky, budka, hlídač na stráži. Vše se míhá kol mých očí, znavuje a mámí zrak, šíleně se mění, točí, ubíhá až do oblak. Náhle písk’ vlak pronikavě, zajeli jsme v stanici, přistoup’ kdosi smutně zdravě, s horkou slzou na líci. Zase jedem luhem, strání, v zad se točí šíleně kraj, v němž juž je klasobraní, louky plné zeleně. 6 Pohlednu, kdo přistoup všecko; – stříbrovlasá stařena, v náručí jí dříme děcko, – říš snů nad ním blažená. Ohnivý k nám západ planul rudě, zlatě, krvavě, světla pruh do kupé kanul, děcku zaplál na hlavě. Zbudilo se světla dechem, vypuknulo v štkavý pláč; – ohlédnul se na nás spěchem s údivem ten malý spáč. „Kampak, milá moje teto“ – ozval kýs se pasažér „dítě choré vezete to pozdě ještě na večer!?večer!?“ „Milý pane, jedu dále, matka jeho umírá, otec děcka v kriminále – mně se život zavírá“!zavírá!“ Tuhle„Tuhle z Prahy z nemocnice dnes mně přišel telegram, dcera má je mučednice, k starosti to děcko mám.“ 7 „Věříte, že sousto slední dala červíkovi máť? Ač již chřadnula den ke dni, nechtěla mi syna dát.“ „Muž, ten, Bůh mu odpusť všecko, pivo pil a karty hrál, a když dcera měla děcko, uvězněn byl v kriminál.“ „Zabil hráče u muziky, přišli pro něj četníci, ach, byl to bol převeliký chorou ženu smrtící.“ Náhle písk’ vlak pronikavě, zajeli jsme v stanici, přestoupla tu žena právě s horkou slzou na líci. Pohledám do kraje z vlaku, zřím to dítě přechudé, stařenku s tou rosou v zraku – – co, ach, z děcka, co bude! 8