ZA SNIVÝM DÍTĚTEM.

ZA SNIVÝM DÍTĚTEM.
Ten štěstí bludný sen a toho tepla málo a všecky tužby pestré, illuse a stíny, to vše, co v dušce malé její kdysi spalospalo, se v kalu bídném rozválo ve trošku hlíny. Ve snivé hlavince té milá se něha tkvěla, jen málo obrazů, však vroucích, plných tepla, – za jarních večerů, o čem mně vyprávěla, kdy očí lesk’ se jas, jichž třpyt dnes více neplá. Můj Bože, divné davu dítě vroucí bylo, sen mládí vykouzlil mu malou říši báje, a dítě choré o sobě teď samo snilo, v podvečer omamný, ach, v podvečer ten máje. Když stmělo se a zlatých červánků juž záře ve kraji stápěla se, rudým jasem plála, i její pokryla ty bledoučké tak tváře a v rozkoši té líbezné se smála – smála! Ba škoda večera, jenž jarem dýchal kolem, jenž do snů dětských pohádky nám znovu střásal, kdy větřík pohnul větvemi i jemným stvolem a v křoví hlasně skřivánek si jásal – jásal! Těch blahých chvil mně zapomenout možná není, kdy v dáli rybníky se leskly jihočeské, jež západ červánků ve velké růže mění – mně nelze zapomenout ono dítě veské! 69 Stín letěl kolem nás a nebes modrá půda tak daleko se chvěla nad tou jarní zemí, a ve dáli červánků ta záplava rudá se proplétala mladých květů haluzemi. A bílá stromů kůra, nátěr plotu šedý ve listí háv se rozkošně juž kryly mladý, tměl v dáli polí pás se zelený a hnědý a zářily juž všechny jara bujné vnady. A dole zahrada se květným chvěla čelem, dech na vodách spal, klesal hned na mladá luka, jak v kraji ztichlém najednou by celém vstříc vlídně zamávala bílá mlžná ruka. Ten pocit vábivý a plný bolné vůně, jejž cítil jsem, když vyprávěla smělé plány, (já zatím věděl, že již chřadne a že stůně) že sen ten její veliký je květ jen planý. Teď vzpomínám těch chorobných snů, tkaných „zlatem“, jež hlavinka si vykouzlila její snivá, můj soucit budí, že ves půvab pokryt blátem, ji samotnou před rokem svála bouře divá. Juž letos vlaštovka zas šveholí a zpívá a v zahradě zřím listy mladé zvedat čela, mé oko bledou dívčí tvář tam často zřívá, ač zmizela ta vábná dívenka již zcela... 70