TAJEMNÉ TUNĚ.
V záhvozdí věkovitém s šalebnými ozvěnami
jeskyní, slují mračných jícny, šklebné dračí jámy,
srstnaté, zabočilé sosny s pochmurnými bory,
balvanů spousty vyvršené v neproniklé svory
řetězem obřím obepjaly tajůplně tůně.
Nad hladí převívá jak ze záhrobí teskná vůně...
A když tu vítr v mrtvých vodách zčeří chvějné rýhy,
jak by to vyvíraly vzdechy beznadějné tíhy...
A když kol jeseň utkává z mlh vlavé baldachýny,
jako by nad vlnami tíhly rubášové stíny...
A když sem zarývá se hromů ohlas rozeštvaný,
jako by z bezdna tůní zaduněly dálné hrany...
[23]
A když se ledové kry v těžké smutky hlubní vhostí,
jako by staletí v nich zdřímly, vklety do věčnosti...
Za věků šerošerých přes boky
mohutných bradel v padol divoký
sestoupil národ dělný s druhem druh;
v průvodu jeho úl a skot a pluh.
V pralesů širých ztmělé tišiny,
v panenských jezer hvězdotkané sny
zaskřípěl topor, mlat se rozbušil.
Staletých kmenů vzdychal pád a kvil.
Za stezkou stezka jasnila se v tmách,
červánků žeh v ně vtřásal třpyt a nach.
Na mýtích první volný slunka dech
rozpestřil květné divy v porostech.
Umem a pílí úval v šíř i dál
v role a luka, v sad se rozesmál.
V úžlabích, jež řev zrýval medvědí,
šalmaje s rohů zvuky besedí.
24
Na stráních, v něž se štěkot vlčí krad’,
zvonky se rozjásaly tučných stád.
V planinách, v nichž prv zuřil divý tur,
úroda kyne z plododárných zvůr.
A když se z práce vrací družina,
jizba ji vítá vlídná, hostinná.
S kuželem přástek prostomilý zpěv
závodí v kruhu snivookých děv.
A když se soumrak v útul síní před’,
bájíval vnukům zlaté zkazky děd.
Na prahu host-li kdy se zastavil,
každý v něm poručence bohů ctil.
Rodinný svaz vždy posvátný byl všem;
neměla porobků ni pánů zem.
Volnost tu zavládla i rovnost všech,
děděny věrně v předkův odkazech.
Dědiny, obce valem vzrůstaly,
a v nich lid jarý, šaleb neznalý.
Oltáře staví božstvům míru jen,
k obraně stoupá v boj, když napaden.
25
Napaden záhy. Rozkvět záslibný
sousedům jedem záští skanul v sny.
Země a panství chtivost, závist, lest,
často jich vyzbrojily hruď a pěst.
Nejeden útok zdvihli zběsilý,
s krvavým čelem vždy se vrátili.
A pak byl klid – ne míru slunojas;
tlumený vztek jen brousil spáry zas,
aby se v nestřežené chvíli v týl
oběti své vrh’ a ji zadávil.
Nadešla chvíle. Od pomezných skal
jak by se příval zbrojný rozpoutal.
Vlnami zdouvá se přilb, hrotů kmit,
pod nimi lne meč k meči, k štítu štít.
Proudy se šíří, vrou a valí vpřed;
kudy se ženou, záhuba jim v sled.
Zátopa roste den a noc a den;
kdo se jí vzepře, zjista utracen.
Vzepřel se národ na život a skon!
Po celé zemi poplašný zní ston.
26
Kosa i rýč a kladivo i cep
zbrojí se proti nepříteli v tep.
Ženy a děvy, starci s muži jdou
zápasit s lítou vrahů násilou.
Válčeno dny a noci, noci dny,
než se zdvih’ v zemi jásot vítězný.
Nepřátel voje sbity na útěk,
v paty jim šlehá dobíjených jek.
Nepřátel voje bloudí z kraje ven,
východ jim na všech stranách zaskočen.
Nepřátel voje k tůním hnány zpět –
ve vodách hynou do tisíců set.
Hladina – jak by bouř ji zvlnila;
zpěněný vír jen – vrahů mohyla. –
Tajemné tůně v hlubinách svých tříště zbraní hostí,
korouhve padlých válečníků, trouchnící jich kosti.
A když sem zábřesk slunce zbloudí v utišené pěny,
hladiny rmutné rdí se, rzí a krví prosyceny..
27
O slavných bojích po věku zněl věk,
dědil zvěst od potomka potomek.
A co jim prsa vzdulo hrdostí,
výstrahou znělo cizí zlobě, lsti.
Z hrdin, jež krvavý křtil války brod,
nad zemí zavlád’ králův mocný rod.
V korunu jejich vlastní půdy hruď
vydala kov i granátovou ruď.
Koruně jejich krásy božský tvar
uměny poskytly jak v kouzla dar.
S korunou jejich slil se síly zdroj
národa všeho na stráž, na odboj.
V koruně lid svůj zářný odznak zřel;
posvátným byl mu její nositel.
Králův řad valný zdobil jí svou skráň;
pod jejich žezlem živne, bují pláň.
Při řekách kyne město za městem;
v kopce se vpíná hradů diadém.
Cimbuří hradeb, věže kostelní,
paláce, brány pyšně v mraky ční.
28
S řemesly obchod, vědy, umění
hojnými zřídly v zemi pramení.
Se zbraní bohatýrských přebory
závodí čestně ducha výtvory.
Svěžesť a síla všady, bohatství;
v lesku a moci králův dvůr se skví.
Světem zní hlas: Zde zaslíbená zem!
Cizinců davy v slibnou pouť jdou sem.
Válečným ostřím nehrozí již víc,
škrabošky přízně nasadili v líc;
v nitru však přání s choutkou zvlčilou –
v tenata skrytá zlákat kořist svou.
Králové přáli jim. Ký stal se div?
Hýčkáni těmi jsou, jež rvali dřív.
Kyne-li zisk a čest kde – zvláštní věc! –
k tučnějším soustům sedá cizinec.
Divy se množí: cizí řeč i mrav
přijímá mnohý král, s ním dvorský dav.
A jak se dvořan chlubně nalíčí,
měšťan se po něm brzy opičí.
29
I lid již zmaten zdá se potácetpotácet,
v cizoty hlubně nezře vpřed ni zpět.
S věkem věk běží; vlaje po časech
nad zemí, v zemi cizí duch a dech.
Králové v slávě neslávě vše zří,
jejich kmen roven vyžilému kři.
Vypjal se, zhustl, zakvet’, vydal plod;
vysílen odumírá keř i rod.
Sotva že poslední schne ratolest,
o trůnu soupeřech již zvučí zvěst.
K dědictví hlásí se, než kdo je zval.
V zemi je spor, kdo příští bude král.
A co je rodů hrdých, domácích,
jedněm jsou k záští, jiným v hněv a smích.
Svému se kořit? Závist všechněch k všem
korunu dá radš zlapit cizincem.
Koruny strážce, jak by v zmatku zlém
národa strážný duch teď ožil v něm,
nezlomen v lásce k zemi – její syn –
v předtuše děsné snove spasný čin.
30
A než ji na cizí kdy skráni zřít,
v neblahý čas nechť zhasne její třpyt.
A než ji ryzí vydat cizím k hře,
nepravou korunu jim podestře.
Tou nechť se cizí čela přizdobí,
a nechť je svírá, sžírá, pohrobí!
Koruny strážce hledá v těžké dny
pro ryzí klenot úkryt bezpečný.
Koruny strážce bloudí samotou,
zjitřená muka k pospěchu ho štvou.
Koruny strážce schvácen bezděky
v tajemnou tůň ji vrhá na věky...
Paprsek slunce zbřitka rákosí a travin spletí
v tajemné místo pronikne prý jednou za století –
a kdo by proklestil si stezku k tůním v této chvíli,
pohledem na korunu slnící z dna hloubi zšílí...
Nastolen z cizí krve král a pán,
v koruně podvržené hold mu vzdán.
31
Fanfáry hlásají to do všech stran
od věže k věži dál a k branám z bran.
Zvony a jásot hlučně hlaholí
od města ke vsím, k horám, v údolí.
Nikdo nic netuší, jen strážce kmet,
a ten již s tajemstvím jde v jiný svět.
Koruna podvržená žije jen
důvěrou lidu, dokud oblouzen.
Koruna podvržená září dál
pableskem úcty, jenž se k ryzí vzňal.
V příchraně její vládne cizí rod,
zmáhá se, tyje z lidu běd a škod.
A by se snáze pánem všeho stal,
vznětlivý národ v strany rozeštval.
A co se strany vztekle prou a rvou,
provádí neúprosně zvůli svou.
Nezkojen stále – zarputilý host –
zajistit navždy svým chce budoucnost.
V zemi se pevní – v skalách, rovinách,
jak by ho v pochvat drásal tajný strach.
32
Slyšet jen praskot dřev, skřip lan a kol,
seker a kladiv ozvuk v stráň i dol.
V biřiců lání, v důtek svist a plen
proniká robotících kletba, sten.
Z balvanů, jež krev s potem smáčely,
chmuří se hradeb vzdorná průčelí.
Nad vše se vrší zpupně z žuly hrad
– kolkolem valů, bašt a střílen řad –
v tajemných tůní kraji divokém
k záchraně svým a v postrach zbůjcům všem...
Léta a léta lid nic netuší,
že mu jde o statek i o duši.
Žije svou bezstarostně jako dřív
na příští vnuků sotva pamětliv.
Občas jen ještě vzhlíží ke trůnu
šťasten, že mní tam zřít svou korunu.
Léta a léta plahočí se víc,
ústrk a hana již ho tepou v líc.
33
Krčí se jen a zrakům nevěří,
že ho to bijí vlastní žoldnéři.
Žoldnéřům, na něž strádat musí sám,
terčem je k vtipkům, pustým výhrůžkám.
Cizinců dav teď všemocný zde pán;
hranice země jsou jim dokořán.
Mezí již nezná jejich zvrhlý pych,
nestačí mozoly jim zjařmených.
Nádherou honosí se na podiv,
jaké tu nezřel nikdo nikdy dřív.
V brokát se halí, v nach a hermelín.
Co to v jich vlečce? Do krvava stín...
V mrákotách stínu siný lidu ret
horečkou bídy vzrostlé zdá se chvět...
S královou druží táhne vzruch i jas,
slavnost se střídá s honem, s honem kvas.
Ve dny se mění noc a v noci den,
jak je kdy vrtoch králův naladěn.
V hýření závrať, v rozmařilý ples
ký že to z očí lidu šlehá děs..?
34
A kdy již zábav ryčných do syta,
divadla jiná dvořan poskytá.
Lidem-li ctěn kde jaký zvyk a mrav
obměny časů vrtkých přetrvav
– hluboký, družný, plný zašlých dum –
v maškaru směšnou vydán cizincům.
Lid-li se hlásí k víře otců svých,
za niž byl trpěl v těžkých strádáních,
nucen teď zjevně jí se odříkat,
nechce-li v trpké vyhnanství se brát.
A že mu zvučí ještě rodná řeč,
lahodná v míru, pádná v povel, seč,
s poklady duchů, již ji sytily,
vetřelcům řeč ta v poškleb zlotřilý.
A kde že kyne jaký žírný lán,
zabrán a v splátky zrádných služeb dán.
Láskou kdo silnou s půdou rodnou spjat,
v otcovské statky můž’ se robem dát.
Kdo dřív zde vládli, nyní psanci jsou;
zákony – libovůlí cizáckou!
35
A kdo se hnutím, slovem protiví,
ortel ho v patách stíhá zuřivý.
Není dost okovů ni vězení,
nejlepší z lidu jsou v ně vláčeni.
Po zemi pranýřů a šibenic
narůstá ze dne v den již do tisíc.
Do krve vyssát, ztýrán, zubožen
mní lid, že na blízku již soudný den.
A den ten vzešel vichrem z lůna horhor,
jako se bouře rodí na obzor.
Z pohody klamné v dusno hrobové
vřítí se náhle blesk, hrom duní, řve...
Cizácké násilníky jímá žas,
kdo že se odvážil jich rušit kvas?
Kdo že to buší do paláců bran,
že se jich klenby třesou zvukem hran?
Kdo že se vrhli v žatvu krvavou,
biřice překvapené škrtí, rvou?
Kdo že to národ rozeštvaný slil
v šílený odboj nezkrocených sil?
36
Národ, jenž ortelován, zmučen byl,
za soudce katům teď se postavil.
Neživí nikoho, kdo v plen mu pad’,
pod jeho pěstmi klesá s hradem hrad.
Nezdolal ni hrad v tůních tajemných,
rozmetán divo do základů svých.
V ssutinách jeho sklány s pochopem
mučidla, důtky, jimiž drána zem.
V ssutinách jeho pohřben celý dvůr
se strůjci běd a smečkou kletých stvůr.
V ssutinách jeho zhynul s rodem král
s poklady, se vším, co tu nastřádal...
Přervána věky báj – dál o lidu tom více neví...
Vyhynul, či se v obrozené svěžesti kdy zjeví?
Setřásl zmužile kdys jařmo cizí se svých šíjí
a již se vysílený pod jiným zas jhem snad svíjí?
Vzplane-li v něm kdy za volnost a čest zas vzdorná síla,
aby se z pout svých vydrala a škůdce rozdrtila?
37
Bude-li z tůní zlovena kdy koruna zas pravá,
aby ji věrně nesla lidem zbožňovaná hlava?
Bude-li národ pánem sudeb svých zas v zemi dědů,
aby ji na výsluní moci vznes’ v jich velkém sledu?
Aneb již s minulostí svojí všechny strhav svazy
staví se v řady těch, již otcův jeho byli vrazi?
Či vše je pochováno navždy tůní prohlubněmi?
Tajemné tůně zamlkly; jsou němy – němy – – němy – – –
38