KVETOUCÍ MÁKY.

Jan Vrba

KVETOUCÍ MÁKY.
Na dlouhém poli jásavě kvetly, nad nimi modrá nebesa, křičely vzhůru rudými světly, když jsem šel ráno do lesa. Pak výheň dne a olovo v lebce, paseka zmijí, dětí křik, k domovu návrat kročejem slepce, a lesa unavený vzlyk. – Vyprahlé pole na cestě leží. – Ohnice žlutí výsměch dých’. – – Purpurných máků výkřiky svěží? Změť lístků zvadlých zbyla z nich... A vítr zdvih’ se, ve tvář mi vhodil těch zvadlých listů tisíce. – Živote, proto jsi je dnes zplodil, by zítra kryly silnice? – 8