KRÁLOVSTVÍ ŽENY.
Již naše lány v plném dozrání se rozhořely máky,
a hrozny žehem slunce nalévaly zrna po stráních –
vzduch nepohnutý větrem třás’ se pod oblaky
a pohlazením hebkých rukou tál nám na skráních.
Zem plná sladké úrody k svatebním hodům zvala,
preludium lásky večer klad’ v modravý zahrad stín,
a nejsilnější vůně, zhoustlé chladem, rozlévala
noc tajuplná v lesní šer a houští kapradin.
Než vichr ze všech nejhorší, jenž žitím naším protáh’,
zrak mraky zaclonil a na křídla nás vzal –
a osvobodiv démony, vězněné na samotách,
rod náš i zem jim v plen a podar dal.
Vše bylo plno úzkosti, pláň každá krvavě se rděla,
na místě klasů oheň jen vřel z rozpálených lích,
bolestí zrak se zavíral, a naše čistá těla
ranami otvírala se jak ústa žíznících.
A tehdy slzy nejdražší jak balšám stekly v naše rány,
v sluch vnik’ večerní hlahol zvonů ze vzdálených měst –
a užaslí jsme zřeli ruce sepiaté nad ňadry panny,
jak oblouk gotický, a oči hovořící s leskem sester hvězd.
9
Nebesa ztichlá nad námi hořela tisíci světel,
a prostor kolemkol naplnil pláč a vzlyk,
a bledý paprsek, jenž v jeho pláně sletěl,
ved’ zrak náš užaslý jak svatý kouzelník.
– – – – – – – – – – – – – – –
Sny panen toužebné zřeli jsme změněné v záhony poupat lilií,
jež v noci mrazivé a do dnů nepohod kalichy bílé rozvijí,
a šumění jejich v rozkyvu tajemných větrů znělo jak výkřiky děsu
z opojení procitnuvších zbloudilých v močálech uprostřed lesů...
Nebylo slunného jitra – v poledních žárech jen vadly;
nebylo motýlích poslů – bez vzkazu pocelů svadly.
Po marném čekání slunečních záplav přišly jen večery kalné,
vhalené v sychravé mlhy, a brambořišť ohníčky žalné
do nocí rudými body zamlkle doutnající...
Strhány byly závoje nevěst, shašeny plameny svatebních svící,
a písně, počaté polibky a ramen rozpiatých vláním,
končily lomením rukou a smutkem a štkáním.
Planulo v dálkách záření měst, a každý z nás vytušil v něm
zachvění mateřských srdcí, mučených úzkostným snem. –
10
A před ním a za ním v široko rozpiatém obzoru kole
nehybně ležel smutek černých luk, a kvetla krvavá pole.
Hodiny váhavé kdysi míjely letem a každá z nich silněji bila,
než chvíle slavného smíření se přece neblížila...
Víra, již o prvních mukách přijaly vroucně, čím déle stoupaly do let,
mou rostímoudrostí, získanou zcizením se dětí, zvolna je začala bolet,
do očí vháněla slzy a hlavy jim skláněla níže...
Sníh první se do vlasů sypal, v ramena zaklesla se tíže –
a přece viděly proradná jara, jak každý rok zvolna se vrací,
vzplanutím srdcí vítaly léta – podzimy resignací.
Bezesné noci smířených stařen před naším pohledem vstávaly v tmách –
neměly výkřiků rozryvné bolesti, jen smutek stesku se nad nimi táh’,
a byly plny vzpomínek, vyvanuté vůně, podivného znění,
a byly cudné starobou, jak večer v podjeseni.
Zem do nich voněla lákavě – blankyt se k horám zas nížil,
padaly hvězdy za obzor, a kdosi se potichu blížil...
Tušení posledních poznání mělo již sladkosti daru,
srdce se chvěla právě tak, jak když se chýlilo k jaru –
sám čas byl znovu laskavý a znovu zvolna tek’...
11
Byl čas nejsladší moudrosti, byl čas k zrození pohádek
o mhách, jež zrakům pozemským všech čistých touhy zakryjízakryjí,
o princích neohrožených a smutku zlatých lilií...
– – – – – – – – – – – – – – –
A k ránu jako zem slíbenou zřeli jsme království ženy.
Bolestmi do věků zakletý snů našich tajemný sad
na jeho pláních rozkvétal, a v něm do tmy ponořeny
dýchaly záhony vůněmi a zvonil vody spád.
Stín smutku mlhou stříbrnou však na vše kol se kladl,
vlhkostí sedal na kmeny, na cestách v jíní mrz’,
a srážeje se před jitrem, v kalichy květů padl,
proměněn v tisíc zářících a třesoucích se slz.
A v ticho, plné úzkosti, stesk nevýslovný zaleh’,
jenž v sálech slávy minulé z pod těžké vane nádhery,
přerýván zvukem hodin jen ve dlouhých intervallech,
nesoucím se do noci, jak na gong údery.
A v dálce okna hořela, podivná, bizarrních tvarů,
12
vždy nově rozzářivší se, když začla v lesku umdlévat,
a hovořící o lampách, v něž chtějí živných darů
ruce opatrných panen věky nalévat...
I. III. 1916.
13