PERPETUUM SILENTIUM.

PERPETUUM SILENTIUM.
Daleká lada, města, vísky, pruh modrých lesů v obzoru, zkad v nové jitro denně stoupá zářící slunce nahoru. A vidí jenom lidskou bídu, zármutek těžký, hořký žel – a je mu jako ztracenému synu, jenž před návratem osiřel... A člověk maně vzpomíná si: „Je tomu dvě stě, tři sta let...“ co bylo u nás stejně ticho, co mlčel kraj tak naposled. Ba věru známe, dávno známe proklaté toto znamení – již jednou děkan v městě kázal o hrubé věčné mlčení... A potom? – Tenkrát bylo jinak; byl jiný čas a jiný lid... Žel třikrát! Není Lomikara – a v trhanovském zámku klid. I slunce, které ráno vyšlo, potichu večer dolů jde... Můj rodný kraji, ty víš dobře, co bývalo, že nebude... 27 Ale já toužím bez ustání, abych byl chorým srdcím blíž; má drahá země, rodná hroudo – já trpím, ty to necítíš? 10. III. 1916.
28