RODNÉMU KRAJI.

Jan Vrba

RODNÉMU KRAJI.
Drahá mi země! Zlá věru je Tvá sudba odevěká – však kolik ještě hořkých chvil a bolestí Tě čeká? Dnes chápu třikrát hlouběji Tvůj pohled zádumčivý, šeření soumraků, jímž večer teskné nivy – šumění stromů, hudbu vod a zmdlévajících tónů, i smutek poutníka, když slyší pozdrav dálných zvonů... Dnes cítím třikrát hlouběji Tvé neskonalé hoře, zármutek polí nevědoucích, kdo je zítra zoře, bázlivost večerů při lampě blikající, jež světlem podobna je posvěcené svíci, při které rodina jen tehdy na kolenou prodlí, když bouřka jde, anebo když se za mrtvého modlí... A miluji tě stokrát víc, než miloval jsem kdysi, kdy byla’s ještě veselá, a sladké hlasy čísi mne lákaly a zvaly z vod, ze šumu stromů, z pramenů – a západ sluneční hoříval šarlatem na každém kamenu... Já měl Tě, půdo, vždycky rád, však v této hrůzné době bych nejraději na kolena pad’ a přitiskl ret k Tobě a skrápěl klín Tvůj kouřícími slzami a zas a zas se shýbal a hladil Tě, ryl prsty v ornici a líbal... 27. II. 1916.
43