PRAZE.

PRAZE.
Matičko Praho! Nad Tebou se vznáší měsíc rudý... Jak vdova v černém šatu ležíš zahalena v tmách. Daleko za sebou jsem nechal svoje sny a bludy a klobouk nízko na čelo jsem před zvědavci stáh’. Matičko Praho! Těžko hovořit... Mně srdce bije a celou směstnávám Tě v zamlžených očích svých... Nade mnou žalujících větrů teskná melodie – pode mnou šumí Vltava, a chlad z ní v duši dých’. Matičko Praho! Nikdy nebyla’s tak tuze tmavá, tisíce světel měla jsi a démantový pás – do výše zvedala se dómem královská Tvá hlava, a slavně hlaholil Tvých zvonů jasný hlas... Je podzim... Pravda... Postýsknutí odpusť venkovanu, i pocit promiň, jakého jsem neměl nikdy dřív... V tvář tváří Tobě, zdá se mi, že hledím na severní stranu v studené pláně močálů a nehostinných niv. Matičko Praho! Nevíš, jak Tě máme vroucně rádi, my vzdálení, jimž zůstala jsi nedostupným snem, my horáci, my lidé z kraje, kteří v jitru mládí jsme kvetli přísliby a byli oloupeni dnem. 44 A když tak časem odtrhnem’ se od svých hor a polí a s dětskou radostí si vyskočíme na Tvůj klín – tu nediv se, že dvakrát, třikrát ostřeji nás bolí každičká vráska v tváři Tvé, na čele každý stín. My bychom chtěli, abys byla ještě mnohem vyšší, bys byla ze zlata a jako sídlo pro bohy, abychom mohli řadou dnů ve svojí lesní skrýšískrýši Tvůj fantóm královský rýt v modro horské oblohy... Nuž, půjdu zase... Pozdravy mám vyříditi chudé od rychtáře i kantora, od našich sousedů... Je nám tam třeba víry, síly – ale smutno bude, až o mém návratu se sejdou v besedu... – – – – – – – – – – – – – – – Na jaře přijdu zase, budu hladovější... Matičko Praho! Budeš radostnější? 16. XI. 1916.
45