NAD LIPINOU.

NAD LIPINOU.
Na vršku Čihadle stavím krok. V obzoru úzkém kole vroubena lesy dokola – přede mnou lipinská pole. Slunečné skvrny po kraji jakoby o závod letí – uprostřed návsi hejno hus a hejno malých dětí. A je tu klidno, sladko tak, ve výšce krahujec hvízdá – z lesa se táhnou vzkřeky vran – mají tam na jedlích hnízda. A možná – jednou – za sto let, že půjdou dějiny tudy... Vyhoří přes noc tichá ves, krev vsákne v lipinské hrudy. Husy tu vojáci vybijí, na poušt se promění statky, a děti někam v cizinu na loktech odnesou matky... Potom zas z polí lipinských zdvihne se obilí chudé – než jejich jméno pro věky ve knihách zapsáno bude... – – – – – – – – – – – – – – – 54 Po letech přijde krásný den... Po nebi bělostné hrady... Cizinec zeptá se udiven: „Tadyže?“ – Nu, ano; tady... Proč by ne taková Lipina, proč by ne ty stráně chudé... Je dneska potem úzkosti skropena země má všude. Bolest už zadýchla do všech chat, a bázeň všude je hostem... Třicet jich padlo už z Lipiny – a přece cítíme: rostem! 27. VII. 1916.
55