LOM.

LOM.
Byla noc, byla před křížovými dny... Válely se mraky po obloze tmavé, krajina zela propastmi... A úzkost duše, jíž cíl není známý, a jež se děsem chví na bludné pouti strachlivými končinami – úzkost mé duše kdo vypoví? – – – * Přítomnost hmotná země pracující... Syrově studěl její chlad... A v dálkách oči žlutě fosforeskující... Byly to hvězdy? – Okna chat? – – Místy se stříbřila ve mracích rýha bledá, do korun stromů vrhla přeludný svůj lesk, jak pohled milenky, jež milencův hrob hledá a padá v beznaděj a stesk. Sta zvuků rostlo, vlnilo se kolem, kdes v lukách potok lkal – šept větru v osení, jak šel by někdo polem a vzlykem naříkal... A náhle úzkost nesmírná mne jala, jak slepce blízko zdi – 58 jistota hmatatelná těsně u mne stála a řekla mi: „Jsi vedle propasti!“ – – * Míjela chvíle ponurého děsu... Tělesnost zmizela... Byl prostor, duše má... Zněl jasně z dálek hluboký huk lesů, a ještě hlouběj’ zazvonila tma: Proklatě vlínavě, jak tenký šelest hada – tisíci nárazů – jak drobný písek, jako ssuť, jež padá v bezedno po srázu... A vůní trnek zavolala ke mně, klečitě vzrostlých v strmých stěnách skal – odkudsi z hloubky oddechla si země, a prostor zasténal... Byl němý, velký, výhružný – a přece jsem cítil najisto: je přítel můj – vzduch vibroval v něm, a jak vlny v řece se k sobě řadilo úzkostné „stůj! jen stůj!“ * Kam nyní? – V pravo? – Nelze; bázeň brání... Na levo – zní nejhlouběji kvil... Či v před? – Z tad vane mráz mi kolem skrání – a zpět jsem nikdy nechodil! 59 Bylo mi, jak kdybych převrácen byl v ruby, a kdosi naproti mně civěl v tmách a škodolibě syčel skrze zuby: „Hó! Hochu, ty máš strach?“ Vztek ve mně rostl. Vždycky jsem se styděl, když zřel jsem stádo bezradné, netuše, že jednou stejný příděl mně také připadne. Palčivým studem svědilo mne tělo, a krev jsem slyšel v žilách vřít... Věděl jsem: nelze! – A přec se mi chtělo vzdor na vzdor vykročit. Hlava mne bolela; ptal jsem se sama sebe, zda ponížení přežiji – a celé černě zamračené nebe jak jho jsem cítil na šíji... * A cosi lákalo: „Jen poskoč, já tě snesu, třeba jsou černá křídla má, a položím tě hebce na koberec vřesu teplýma rukama. Jen poskoč, neboj se – jen bázeň tebe mámí – snesu tě pod rozkvetlý keř, jen neboj se, bratrský vztah je mezi námi, s důvěrou moci mé se svěř. 60 Mám všecka království a celé hory zlata, svět celý otrocky mi platí daň, moc každá tříští je a v moci mé je jata, jen, hochu, skoč a nastav dlaň...“ * Byla to nevíra, co ve mně promluvilo... „Svět celý mám,“ jsem v odvet děl. – „A moc? – Ó, moci víc, než milo, bych mohl mít, kdybych ji chtěl.“chtěl. „JáJá počkám,“ řekl jsem a zapřel nohu před sebe pevně v zem – „a je-li libo ďáblu nebo Bohu mi cosi zjeviti – zde jsem!“jsem! „JáJá počkám každému, ať Bohu nebo ďasu; víc nestane se, než že srazím vaz – já počkám, neboť věru dost mám času poznati, kdo z nás!“nás! „AťAť třeba za týden anebo za hodinu žeh slunce hory ozlatí – koho nevidím, já k srdci nepřivinu – a mohu čekati...“ * Zadumán stál jsem, myslil o národu, přemítal o vlasti – 61 až začlo bledě svítat na východu v daleké oblasti, zkad táhly mraky nabobtnalé vláhou, jež spadnout toužila, by zemi vyprahlou a srdci drahou do jara svlažila... Tu poznal jsem, že stojím na pokrajípokraji lomu... V něm na dně močál hnil... Ztad lidé kámen vyvezli na stavbu domů, a lom tu zpustlý zbyl... Slepýma očima se kalně k nebi díval, studený jako hrob – v něm na dně keřík zakrslý se žalně kýval ve hloubce dvou set stop. Byl vzdor své hloubce ubohý, tak malý, že z něho jitřní svit, jenž nerad padl na hrot slizké skály, zaprosil o soucit... * Teď stojím... Snad se ještě vrátí myšlenky o vlasti... Teď stojím, hledím bez závrati do jícnu propasti... 62 Lom vyloupený, nahý, jenom žebra vidět... Světlo v něm hnusem se zachvělo... Míň bědný kdyby byl, jistě že stydět by se mu zachtělo... Kdos’ vzal z tad kámen a snad tisíc domů si kdesi postavil... Já stojím na pokraji studeného lomu a šeptám: „Ty’s to byl?“ „Můj ubohý a slepý, ó, jak líto je mi,mi mé noční úzkosti, tvých nahých skal, i osudu, jenž marně v tuto zemi tě na čas přelétavý vyhlodal... Tvá malost churavá mne, lome, bolí... Deštivé přijdou dny, a příval přijde, spláchne hlínu s polí, a budeš úrodný... Tak zdál jsi se mi býti v noci mnohem větší, když stavěl jsem se v odboj proti tmám... A zatím, hle! – Jen ty’s mé nebezpečí? – Žel Bohu, že tě znám! – –znám! – –“ * To bylo, ano, bylo o prosebných dnech... Válely se černé mraky po obloze, vyl vichr lačně v propastech... 63 A bázeň lidská přeludy si přede – strach velké oči má – jemu je ohromné, co den přinese bledé, a stokrát větší je, co kryje tma... Za noci každý mrak je sídlem blesků, i když by zemi svlažil rád... A jitro změní vše k našemu stesku, či k veselosti snad... Však úzkost duše, jíž cíl není známý, a jež se děsem chví – na bludné pouti strachlivými končinami – úzkost mé duše kdo vypoví? – – 24. IV. 1917.
64