Kdes za horami leží boží svět,

Viktor Dyk

Kdes za horami leží boží svět, Kdes za horami leží boží svět,
tam lásky, květy, a tam úsměv jara. – Víš, já jsem leccos do svých veršů vplet’, však v srdci, v srdci, tam jen hořkost stará.
Tam v koutě civí, tupá, schoulená. Do dlouhých nocí slyšel bys ji výti. A časem zvedne zhublá ramena, jakoby chtěla rdousit, škrtit, bíti. A sedm řek by chtěla přebrodit, by do té smavé mohla vniknout země. Kus svojí skepse šťastným předhodit, jí otráviti celé příští plémě. A pomstíti tu touhu horoucí, jižjíž každodenně moudří vysilují. A šťastné lebky touží roztlouci, jež o problemech klidně uvažují. 26 Lít nedůvěru v sladká objetí, a dobrým kreslit infernální vise, dát duším všechnu hořkost trpěti, dát duším vždycky rozcházet se cize. Však nic... pak nic... Je slabost záhuba. Zpět padne zas, a do kouta se vrátí, lev, jenž je v kleci, šelma bezzubá, a strom, jimžjímž vítr ironicky klátí. 27