SMUTEK.

Jan Vrba

SMUTEK.
Nad rodným krajem duha rozepiata je s hory na horu, a roj slz přešlé bouřky jiskrami se svítí na loňském úhoru. V dál táhnou pole, louky s petrklíči tam hoří pod sluncem – z lesů se kouří, mlhy rostou z vody, a sladce voní zem. Dost vody v sněhu zadržené z lesů přes příkop přeteklo – i naše pole v kamenité stráni lákavě rozměklo, a půda jeho nažloutlá a těžká se lepí na boty, pod krokem píská, vlhce dýchá v tváře, volá do roboty. V tu dobu děd vždy s pluhem z dvora vyjel a první brázdu táh’ a drsným křikem plašil konipasy sedící na hroudách a šťasten smál se jim a znovu volal na koně, na ptáče... Obcházím pole, která děd můj oral – a je mi do pláče... 9