BALADA O ŠTĚSTÍ.

Jan Vrba

BALADA O ŠTĚSTÍ.
Hledal jsem štěstí po šesti zemích, po čtyřech mořích jsem plul, pod cizím nebem naslouchal v nocích, když vítr v pohořích dul, ptal jsem se starců a tázal se dětí, běžících zvědavě ke mně, kudy že vede stříbrná cesta do mé zaslíbené země... Nevěděl nikdo. – Vstávalo slunce nad novou krajinou zrána, v jiné mne zřelo v poledne, a noc, hvězdami rozeplána, dýchala v touhu mou těžkým dechem tisíců bláhově snících, líbala bledé mé čelo ozvěnou polibků milenců bdících... Marně jsem bloudil. Úsměv mi zhořkl na bledých zkřivených rtech, všady jsem viděl pavouky číhat na pestré motýly ve květech, z rozkvetlých stromů ve třech dnech uprchla svěžest a zmizel pel mládí, vyprahlá země byla kol a v pasekách vyhřátých sluncem syčeli hadi. – Hledal jsem štěstí po šesti zemích, hledal jsem údolí klidu... Všady jen život vřel a tekla krev – všady jsem viděl jen bídu. A náhle po modrých horách a makových polích stesk duši schvátil, a já po letech s hlavou skloněnou v rodnou zem jsem se vrátil. V hlubokém hvozdu potkal jsem postavu známou mi kdysi. Stanul jsem na chvíli, tázavě hleděl v tvář bledou s měkkými rysy a kolem zřel jsem kapradí kvésti, stříbrnou trávu růst... Řekla mi tiše: „Jsem tvoje štěstí!“ – A zima šla jí z úst. 11

Kniha Jitřní lov (1917)
Autor Jan Vrba