NEPŘÁTELSTVÍ POLOŽIL JSI...
Nepřátelství položil jsi mezi mne a ženu.
A já poslušen příkazu Tvého na její líchu jsem vyšel –
nepřítel záhadný – a dobrořeče jejímu jménu,
v klíčící setbu pšenice jsem černé zrní koukole vysel.
Když barvou zrajících oranží prozlátly klasů zelené vlny,
váhavým krokem po mezích bloudil jsem tich,
hledal v šumící úrodě květy svých semen a viděl, bolesti plný,
že ani jediný nevzešel z nich –
neboť Ty, který jsi viděl rozpor mezi mým činem a slovy,
uspal jsi touhu mé setby na řadu let
a zaklel ji magickým gestem ve fialový
neopadávající a žíznivý duše mé květ.
A čím častěj jsem obhlížel úrodu cizí,
čím častěj jsem viděl proměnu klasů ve zlato ryzí,
tím hlubší smutek mi slzavé brázdy do lící ryl...
Pustnul můj dvůr – divočely úhory mé neorány,
zatím co já jsem – hospodář špatný – nad cizími lány
o setbě květů ohňových snil.
Hospodář špatný horšího soudil jsem přísně,
který nepoznal skrytého bohatství svěřených mu hrud,
nad nimiž za nocí zpíval jsem oslavné písně
a ve dne, vida jich úrodu skrovnou, hněvem a studem jsem rud’.
A když stál dvůr jeho v plamenech bolesti,
které sám, bezradný, nad hlavou zažeh’,
aby v nich uhořel na hořce chutnající prach,
v rojení jisker za praskání krovů zpíval jsem o štěstí,
a zahalen v dýmu a v tváři požáru zážeh
na lánu vytouženém jsem první přímou brázdu táh’...
12
Ale proč nyní, ó mstivý!
když lán můj tisíci plameny mé setby září
a chce jen pro mne jediným výkřikem máků kvést,
proč nyní, ó závistivý!
vysíláš stín mrtvého hospodáře s vyhublou tváří
rozsévat vzpomínek koukol do mých cest?
13