NEBEZPEČÍ.

Jan Vrba

NEBEZPEČÍ.
Nebezpečí svá bolestná rozsel jsi, Živote, do našich cest, nejlákavější z vůní dal jsi jim a nejruděj’ dovolil kvést; v klekáních pokojných osad svárlivým zněním syčí nám vstříc, mísí se v kovové bučení stád a hlaholí po lánech ozvěnou sterou, na nebi v svítivých oblacích mění svou záhadnou líc a z hlubin jezerních bílými kalichy leknínů navrch se derou. Horší však ještě v myšlenek pláně postavil’s na zrádnou stráž, podobu přátel nejdražších dal jim a způsob chůze i hlas náš; ta skutek náš každý odmění štědře rozkoší a slávou pyšných chvil, v bratrská hrdinství vkládají ale sobectví zbabělé chvění, v pokorné modlitby úzkostí pokrytců falešný kvil a slova milovaných mistrů zvracejí na těžká podezření. A největší ze všech v srdce jsi vložil a v jeho rytmu spád a dovolil, by denně prolínalo do žil a ohněm smělo plát; to věčným hladem nás mučí, návštěvou posílá stesk, hlazením větru dráždí nás v nejhlubší lesní tiši, slib stejný vkládá v tváře všech a v oči stejný lesk a zapomenutí a smrt jsou jeho tovaryši... 23