ZPĚV PÝCHY.

ZPĚV PÝCHY.
Já k zemi přitisklý, já skrčený a malý mžouravým okem dívám se na vedrem spálené skály, dívám se v krajinu, hořící v slunečném jasu, naslouchám syčení bolesti zrajících klasů a vidím modré nebe široko rozepiaté – pod ním stříbrné řeky, spoutané okovy mostů – a náhle – já malý člověk – ve chvíli svaté cítím, že rostu, že do výše rostu! Matko má! – Mrtvá má matko! – Volám Tě! – Kde jsi? – Jak Tvoje vlasy voní mi šumící lesy, v úderech větru tančícího po ladech poznávám Tvůj vlahý dech... Matko! Zasela jsi svoje sny a touhy do lích? Úsměvy Tvé rozvlněné šumí po dozrálých polích, kde v plamenech máku purpur známých mi rtů vzplál – (dříve pila chtivě půda, letním žarem vzňatá, vláhu Tvých slz, proměněnou v milostivé deště: nebe údolím ji rozdávalo, jak měsidlo víno číším) a z hlubin země, zpod žeber skal slyším tep Tvého srdce, z něhož jsem bezertý ještě první svou potravu bral... Má matko svatá! Tep Tvého srdce promlouvá ke mně z pod žeber skal, odkusiodkudsi ze hloubky země repotem ohnivé magmy, jež zpívala jednou s ostatními ohromnými světy kosmický o nekonečnu chór, repotem žížnivé magmy, před kterým hrůzou blednou vrcholky tížících ji velehor... 35 Ó, matko! Šum ohnivých praskajících proudů hučí mi do uší, v souzvuku s Tvým srdcem i mé srdce buší, srdce moje zpívá, srdce mé mne bolí, bolí tíhou štěstí, jako stěny stodol úroda v ně navezená s polí, jejíž slavné množství sotva mohou snésti s nebezpečím rozvrácení krovů: dítětem jsem znovu! – a mám zem celou Tvým dědictvím zavátu: Tvých ňader mléko chutnám zas ve vůni bílých akátů, houpán na klíně Tvém kolísáním stromů slyším zněti znovu kolébavku Tvoji staletou... Je mi tak dobře – počkám, – nechce se mi domů, – počkámpočkám, až Tvých očí leskem hvězdy rozkvetou. A vidím! – Nebe je na dosah ruky, a nízké jsou skály! Je pravda, že jsem byl skrčený, že jsem byl kdysi malý, že byl jsem všemi opuštěn a čehosi se bál – já, nádhery tohoto světla neznámý král? – 36